NEDOKÁŽU SE POSTAVIT SAMA ZA SEBE

Když se dostanu do situace, třeba v práci, kdy se mám postavit sama za sebe, mám asi pocit ohrožení. Vnímám to jako svoji neschopnost a už mne to štve. Mám pocit, že nemůžu.

První událost:
Je to asi dva měsíce. Jsem v práci a zpovzdálí na mne křičí Aleš. Neslyším ho, je vedle mne hučící lednice, jdu za ním, štve mne, mám to na hrudi, ptám se ho, co se děje. Nic mi neřekl, jdu zpátky. Dumám o tom, je mi divně. Zvedám se, jdu znovu za ním. Cítím že mu to nedokážu říct, je tam takovej úlek, po celým těle. Nebaví mne ustupovat.
Druhá událost:
Je to deset let zpět, vidím babičku, jak mi říká, že se mám dobře učit a říká mi svoje představy o mne. Vadí mi to. V nitru vím, že to tak nebude, (brečí), Lítost, nedokážu jí to říct, (brečí), nejde mi to, problém je v tom, že to nedokážu říct, že to tak nevidím, cítím ohrožení, (brečí stále intenzivněji), jsem radši sama, odcházím, nechávám ji tam být. Nechci se dohadovat, nemá to cenu, nechci aby na mne byl někdo naštvanej, cítím že jsem holka šikovná a že to zvládnu sama.
Třetí a zásadní událost:
Je rok 1680, jsem na procházce v lese. Jsem žena, nemám úplně nejhorší postavení. Mám na sobě korzet, někdo za mnou jde, nějaký chlap, pereme se. Chce můj přívěšek, sahá mi na prsa, nechce přívěšek, už to vím, chce mne. Mám strach-na hrudi. Spadnu, snažím se bránit, kopu, nejde mi to, mám pocit, že tohle nezvládnu, vadí mi že jsem slabá, naproti jdou další muži, asi pět, jdou mi pomoct, ne nejdou, jdou pomoct jemu. Vadí mi, že mu jdou pomoct, držej mne za ruce, posmívají se mi, cítím úlek -v podbříšku. Cítím strach o tělo, (brečí), ohrožení je v nohách, podbříšku, v celým těle, ponížení, oni se mi smějou, střídají se na mne, znásilňují mne, přijde mi to nefér, nemůžu utýct, nemůžu se bránit, nemám sílu vzdorovat, teď tam ležím na zemi sama, mám vztek na hrudi, cítím to při chůzi, (brečí stále), jsem doma, postupně se dávám do kupy, je mi líp, už to nebolí, ale je mi nevolno, mdlo, jsem těhotná, co budu dělat, nemůžu si to nechat, jsem na to sama, jdu za nějakou babkou, pomůže mi v tajnosti, potvrzuje mi to, dává mi nějaký lektvar je mi jakoby, jsem trochu mimo, mám křeče v břiše. Nahmatává orgány, ohrožení ve stehnech, už zase, bolí to, bere nějakou jehlu, to nemyslí vážně, dává ji tam, cítím bolest až k pupku. Zabalila mne, mám přijít za týden, mám to nechat pořád zavřený, bolí to. Straním se lidí, nevím jak bych to vysvětlila, mám chuť být na sebe hodná, to zvládnu sama, musím to zvládnout sama, chválím si tělo. Jdu na kontrolu. Ona to znovu celý poruší, no jo, ona musí, ona dělá opravdu to co má, pak žiji dál, vyrovnala jsem se s tím v rámci možností. Umírám asi ve čtyřiceti, spadla jsem a bylo to, tady nic necítím. Cítím nahoře únavu, bavím se s nimi o všem. Je mi líp.

Postupnými průchody se ukázalo více porozumění a pocitů, spojené s potíži klientky a už při jednotlivých průchodech viděla souvislost se svým současným životem. Nakonec všechny pocity pominuly, klientka cítila událost jako bezvýznamnou a usmívala se.
Závěr: Je mi dobře, jsem ráda, že jsem všechno vybrečela, necítím únavu a rozumím tomu.