NEUMÍM PROSADIT SVŮJ NÁZOR

Například u výchovy mého syna, říkám mámě že je to o něčem jiném, jakoby mě neposlouchala. Nebo i s partnerem, chová se ke mně jako k onuci. Štve mě to, lidi vůbec nerespektují můj názor.

(kdy naposledy jste měla pocit, že nerespektují váš názor?) dneska v noci, můj syn kašlal, občas má takový dráždivý kašle, moje matka vchází do pokoje a říká „pojď zkusíme dechový cvičení“ já mu jdu pro pití, mám pocit, že se nemůžu bránit, nemůžu zvednout ruce, mám těžký nohy. Motá se mi hlava.
(další sekundární engramy, události.)
Otvírám dveře, mám na sobě novej svetr, slyším jak mi říká „co to máš zase na sobě“ nemůžu nic říct, jsem ochromená, zase cítím, těžký ruce a nohy, nemůžu se hnout, stojim tam snad věky.
Jsem ve 4. třídě, vidím jak děti jedí koláč, uvnitř je pětikoruna, já vidím jak jedna je pod stolem, zvedám jí, přijde Veronika, sebere mi jí, chlubí se tím, zase cítím jak mám těžký nohy i ruce, motá se mi hlava, koukám na ní bezmocně, jdu pryč s tím pocitem křivdy pryč.
Jsem v 1. třídě, jsem doma, holky na mne něco křičí do oken. Mám strach, nemůžu nic udělat, vyběhne mamka, okřikuje je, je mi smutno, já bych si chtěla hrát s nimi, oni mne nesnáší. (klientka brečí) zase cítím tu tíhu.

Je rok 1751, vidím se na trůnu, mám tíhu na hlavě, ach ta koruna, je tak těžká, připadám si ochrnutej, vůbec necítím ruce, ani nohy, je mi hodně let. Někdo u mne stojí, vidím meč. (tady měla klientka silné pocity a brečí) nemůžu se bránit, nemůžu nic udělat, nemůžu se zvednout, on mne nezabil, já takhle budu žít dál, to je hrozný, teď sedím na trůnu, venku se něco děje, nemám sílu to řešit. Mám v hlavě různý myšlenky, měl jsem být tvrdší, nedopadlo by to tak. Cítím tu tíži, špatně se mi dýchá, chvěji se, jakoby usínám, teď se vidím, vidím tělo, někdo mne bere do náručí, jdu do světla, cítím únavu, dlouho tam odpočívám. Je mi dobře.
(další průchody)
Vidím před sebou samé ženy, něco po mne chtějí, nemám jim k tomu co říct, nezvládnu to změnit, jsem na to sám, bolí mne hlava, chtěj po mne nějaký rozhodnutí, nejde to. Nemůžu. Teď už sedím jako starej, jsem unavenej, opouštím tělo. Jdu do světla, povídám s anděly, je mi dobře.

Závěr: Mám naději, vidím to. Něco se povedlo změnit. Jsem taková vysmátá.