Archiv pro rubriku: Příběh z praxe

Únava

Chtěla bych řešit únavu. Jsem stále unavená a nevidím úplně důvod se tak cítit. Hodně spím, kolikrát se mi nechce ani z postele a jít pracovat. Moje práce je náročná, ale ne natolik, abych takhle odpadala. Často nejsem schopná po práci nějaký aktivity, nebo aspoň jít na v2057345_oci-unava-zena-spici-leziečeři s partnerem. Nic se mi nechce.

Regrese:

(Nejdříve jsme procházely události v současném životě, aby se klientce vybudily pocity únavy a dovedly nás do důležité události, která to způsobuje.)

1.událost:

Naposledy jsem byla unavená včera a vidím se na gauči. (Navedla jsem ji, aby byla v těle…)

Cítím tíhu po těle, nohy mám strašně ztěžklý, cítím tlaky v uších, jako bych usínala. Usla jsem.

Jsem zmatená a honí se mi různé myšlenky v hlavě. Nechce se mi vztávat, nejsem čiperná, nejradši bych spala dál.

2.událost:

Jsem na gauči, koukám na TV, zase jsem unavená, dávám si víno. Těžknou mi nohy, ruce, hučí mi v uších. Chce se mi spát, ale musím ještě něco udělat do práce.

3.událost:

Zase cítím ten tlak v uších, je mi vedro. Mám těžký celý tělo a hlavně ty nohy, ruce. Vlastně mne bolí všechno, za krkem, tlačí mne i oči, nechce se mi mluvit, jak jsem unavená.

(Tady se klientce už těžce procházelo díky únavě, ale ta nás právě dostala tam, kam jsme potřebovaly.)

Cítím se divně, tak stísněně. Je to tu tmavě červený. Jsem v bříšku. Cítím strach na srdci, tlačí mne něco na ruce a nohy, zvedá se mi žaludek. Jako by mi rostla hlava. Bolí mne záda, je to tu fakt těsný, cítím tíseň na hrudi. Něco mne stahuje, na obličej a na čelo. Jsem tu jak ve svěráku. „už aby to skončilo“ Mám tlak v hlavě. „nechci se hejbat“. Teď se mi trochu ulevilo, jakoby to přestalo. Už zase to cítím, ten tlak na hlavu a oči. Furt jsem celá ztěžklá, ruce, nohy. „nechci přemýšlet“ jsem unavená, potřebovala bych se natáhnout, „nic nevidim“ jsem unavená.

(Posílám ji dále)

Strašně to bolí, je mi horko. Vidím nějaké bílé kolečko a zase se nic neděje. Ten tlak na tu hlavu, hučí mi uši, za krkem. Všude cítím tlaky nohy a ty ruce. Mám nějak sevřenej krk, „nemůžu se pohnout“ aha jdu hlavou napřed.. Nechce se mi hejbat se dopředu, jsem unavená. Ono to nejde, mám něco okolo krku a očích. Teď se to uvolnilo a je mi líp.

Jsem na světě. Mejou mne a divně mne drží. Je to studenýýý. Spím, jsem unavená, jim, spím. Budí mne. Přestává mne bolet hlava jsem i míň unavená. Všechny ty pocity doznívaj, trvalo to hrozně dlouho. Je mi dobře.

(Procházely jsme událost, až do absolutního vyčištění všech pocitů.)

Klientka: Cítím se skvěle, mám pocit odlehčení a mám energii a to neznám.

Vidím spoustu souvislostí.

Další dny jsem ji kontaktovala, abych se dověděla, jak se jí daří.

Je to neuvěřitelný, neustále cítím příval energie a vůbec nejsem unavená. Mám radost ze života a i partner si toho všiml.“

Únava, kterou klientka cítila byla z jejího vlastního narození a tady stačilo opravdu jedno sezení. To samozřejmě nemusí být pravidlem, může to být spojené s více událostmi i mnohem hlubší minulosti, než v současném životě. Zpracování únavy vede samozřejmě ke spokojenějšímu životu a větší schopnosti jej prožívat. U únavy bejvá často jev, že díky té únavě sezení trvá déle. Když je člověk unavený, tak unaveně samozřejmě prochází. 🙂 Bývají tam často postuláty, které ty pocity únavy a další pocity s tím spojené ještě prohlubují. Toto všechno po zpracování odeznělo.

 

Atopický ekzém

Přišla za mnou klientka, která trpí atopickým ekzémem po celém těle, až na obličej.
„Zkoušela jsem už vše, mastičky, koupele, léky a několikrát jsem skončila na kortikoidech. Mám ho od mala, co si vůbec pamatuju, občas to polevilo, ale posledních pár let, to mám všude po těle a už takhle dál nechci žít.“

Celý příspěvek

ZNEUŽÍVÁNÍ V DĚTSTVÍ – nemohu najít partnera, takovýho jaký chci

Přichází za mnou slečna, která má problém s tím, že ji nechtějí muži. Chtěla by rodinu, ale už nějakou dobu mají o ní zájem jiní, než by chtěla.

Ti muži jsou pravej opak toho co chci. Já nevím, možná kdybych vážila o deset kilo míň, tak bych se líbila těm, který chci já. Nemyslím si, že bych byla ošklivá. (Ano opravdu není ošklivá, jen má par kil navíc, ale ani to mi nepřijde, že by měl být problém) Asi bych vám měla něco říci, mám pocit, že to stejně vyleze na povrch. V dětství, až do nějakých 13 let mého věku, jsem byla zneužívaná dědou.“

V tu chvíli jsem věděla, že pokud toto zpracujeme, tak se jí výrazně uleví. Nějak jsem i tušila, že se to toho týká. A ptám se jí, zda ti muži, které odmítá jí nepřipomínají dědu nějak. Chvíli přemýšlela a řekla. „ Nepřemýšlela jsem tak o tom, ale když to vemu zpětně, tak ano, jsou tam rysy. Vidíte a to myslíte, že mne až tak ovlivňuje? Já myslela, že je to spíš za mnou. Samozřejmě když si na dědu vzpomenu, mám pocity, jak mi to mohl dělat a není mi z toho dobře, ale že až tak…?“

Klientka sama uznala, že by bylo dobré to zpracovat a že se toho nebojí, že jsem vlastně cizí člověk, s kterým o tom může mluvit. Jinak to nikdo neví, byla by to hanba. „Ano, jsem odhodlaná to vyřešit, ale nevěřím tomu, že by mi to někdy bylo úplně lhostejný.“

Věděla jsem, že toto sezení bude delší a předpokládala jsem postuláty.

Klientku jsem rovnou navedla, aby šla k události, kde jí děda obtěžoval.

Je mi 10 let, trvá to tady 20 minut, a sedím u stolu, píšu úkol do školy, mám jít k posteli, já vím, co mne čeká, jdu, ležím, necítím nic, sahá na mne, ale bojí se, aby mne neublížil, aby to nebylo poznat, cítím dole, v rozkroku tíhu, otvírají se dveře, nebylo nic slyšet, babička je ve dveřích, rychle se posadíme. Ona jen, je v šoku, zavírá dveře a odchází. Děda za ní běží. Mám strach, tohle se nesmí nikdo dovědět, to by byla ostuda pro celou rodinu, nevím co mám myslet, snad nejsem těhotná, nevim co k tomu stačí. Potichu jdu na chodbu a slyším jejich rozhovor. Říká mu, že tohle nesmí dělat, to se nesmí!!! On jí říká, ať se do toho neplete, ať je ticho. Zjišťuju, že tohle není správný.

Je mi 13, babička umřela, jsme sami v obýváku, ptá se mne, co budeme dělat, chce se mě dotýkat, já nechci, on mě má prej rád, bojim se, když mu řeknu, že to nechci, co se stane. (brečí) vidím ty ruce, cítím vzrušení, nesmí to dělat, tohle nemůžu dělat s dědou, vysmeknu se mu, utíkám pryč, tohle bylo naposled. Mě se to hlavně nemělo líbit, cítím vinu. Stydím se, nemůžu o tom mluvit, už se to nesmí stát, nedovolim to.

Je mi 18 let, jsem ve vaně, teče horka voda, mám chuť se mstít, napadá mne, když o tom nemůžu mluvit, že narafičím svoji smrt tak, aby to padlo na něj, takhle bude pykat a nikdo se nedoví co se dělo. No neudělám to. Cítím hněv na hrudi a dole vzrušení. Mám partnera, nespíme spolu, děda se mi směje, protože nedorazil na správnou adresu, je v jiným městě, nejdeme do kina, jdu si lehnout, slyším kroky za dveřmi. Děda přišel a ptá se mne, zda se může koukat na to jak se svlíkám, samozřejmě že ne.

Další průchody:

Jsou mi 3 roky, nevmímám to nijak zvlášť, říká mi, že jsem hezká holčička, posadí mne na klín, hladí mi ručičku, a nohu a tam. Necítím nic, jako vím, že to je dotek, ale je to stejný jako na jinde.

Jsou mi 4 roky, jsme u nich, babička šije, dostala jsem sukýnku, vystrkuju zadek, babička říká, že to nemám dělat,

Je mi 5 let, jsem u nich, hrajeme karty, babička věsí prádlo, jsme sami, máme čas prej, prej kdo 3x vyhraje, ten si může něco prát, jsem na řadě s přáním.Nevim co si přát, tak si prej bude přát za mne, můžu si vybrat, nemůžu to říci, nejde to.(klientku jsem netrápila.. párkrát to prošla, aniž by mi to musela říci, pak to ale už řekla i mne nahlas, věděla jsem, že je tam něco hodně citlivého a chtělo to čas.)mám si vybrat, jestli chci jazykem nebo prstem. Vybrala jsem si jazykem. Vidím hlavu mezi svými koleny, aspoň mu nevidím do obličeje, nic zvláštního necítím. Lehtá mne to. Divím se, že ho to baví. Teď klaply dveře, rychle se oblíkáme. Netrvá to dlouho, nikdy to netrvá dlouho.Natahuje mi punčocháče. Říká, že je to naše tajemství, že by to nikdo nepochopil, že jsem malá, ale že to tak doopravdy není, že to oni si myslí. Dělá mi dobře, že mne nebere jako malou, cítím se důležitá, hm tady chápu, proč jsem to přijala. Já se díky tomu co říká cítím důležitá, a je to projev toho, že nejsem malá. Prej to dělá pro mne, přišla teď babička, jestli pořád hrajeme karty, ona nic nepoznala, cítím se dobře, důležitě.

Je mi 7, jdeme do garáže vyrábět košíčky, chci vyrábět košíčky. Otvírá vrata, vidím ponk, otvírá auto, mám si tam vlízt, ja myslela, že budeme vyrábět košíčky, jsem namačkaná v autě, sahá na mne, chce abych sahala na něj, proč bych mu na něj sahala, nechci to, něco z něj vyteče, je nespokojenej, bere nějakej hadr do ruky, fuujj, proč je tak protivnej, nespokojenej, nerozumím tomu, to mne mrzí, to nechci, proč nejdeme dělat košíčky, vracíme se.

Je mi 10, jsem u stolu píšu úkol, jdu k němu, nejde mi jít dál, jdu k němu, stojim před nim, teď ležím, dotýká se mne, babička, mám strach, že jsem těhotná, slyším ten rozhovor, chápu, že tohle nesmí, jsem zmatená. Myslim jen na to, že tohle se nesmí nikdo dovědět, nikdy. Vím to s jistotou, máma by byla naštvaná na mne, celou rodinu bych zostudila, nikdo se to nesmí dovědět.

Teď jsem dole u počítače, chce se mazlit, prej mi dá dvacku, cítím znechucení, nejdu k němu.

Babička umřela, je mi 13, jsme v obýváku, dotýká se mne, cítím vzrušení, tohle se nesmí, ne s dědou. Je mi hrozně, cítím se vina, mám to na hrudi, utíkám pryč, už to nedovolim.

Jsem ve vaně, chci se pomstít, vymýšlím scénář, neudělám to.

Přítel nepřijel, jdu spát, děda je za dveřmi, chce se koukat jak se svlíkám, nedovolim to. Chci zavolat tátovi, ale jak mu to vysvětlím. Nemůžu mu o tom říci, vím, že by pro mne přijel, ale musela bych říci proč. To nemůžu.

Teď se mi vybavuje, dorazila jsem k rodičům a dovídám se, že přijela sestřenice, mámě říká, že ji děda zneužíval, máma se mne ptá, zda to dělal i mne. Mlčím, poznala to, nakonec jsem jí to řekla. Ulevilo se mi, opravdu se mi ulevilo, že jsem to řekla. Táta je naštvanej, jede mi pro věci k dědovi, už tam nebudu.

Teď jsem o pár let později, je mi 26 let, jsem v cizině, dovídám se sms, že děda zemřel, nic to se mnou neděla, nemám žádný pocity.

Závěr po sezení: Cítím se volněji, je to dobrý, neřekla bych, že je to vůbec možný. Třeba teď i zhubnu, je mi jasný, že jsem to tím zabalovala.

Událost jako celek, kterej se objevoval postupně jsme procházeli tak dlouho, dokud klientce ve všech směrech nebylo dobře. Regrese i přes to, že s ní šla dobře trvala 5h. To jsem věděla, že takovou věc, budeme zpracovávat déle. Jí to nepřišlo.. řekla, že má pocit, že to byly třeba dvě hodiny. Samozřejmě jsem věděla, že jen těchto 8 částí není jediných v jejím životě, ale byly pro ni nakonec nejzásadnější. Navedla jsem jí i na to, aby si to uvědomila. Říkala, že se to opakuje vlastně, že si je toho vědoma, ale že se jí to nevybavuje. Nakonec i slečna dokázala o všem mluvit, aniž by jí to nějak vadilo a dovolila mi to zveřejnit. Vidíte tu nádherný posun, jak se k tomu po terapii staví.

Rozhodla sem se to právě sepsat, protože vím, že takovýhle zážitky má více lidí a chci jim ukázat, že když se to zpracuje, tak se opravdu uleví a není nutný v tom žít celý život. I když klientka přišla s jiným tématem, než sex jako takovej, tak mi pak taky řekla, že si uvědomila, že následně když měla s někým poměr, tak jí sex nic moc neříkal. Jí trápilo hlavně to, že nemá partnera takovýho jaký chce. Zpracování takového traumatu vede k uzdravení na mnoha úrovních, nejen ve vztazích, ale i v sebevědomí a dalších oblastech.

Další dny mi klientka sama píše, jak se má a já mám opravdu velkou radost.

Cítím se skvěle, dnes mne na rande pozvali dva muži… jen tak. Mám radost. Necítím nic, když si vzpomenu na dědu, i myšlenka jít k hrobu dědy a babičky mi nevadí, to byl pro mne vždycky problém a nikdy jsem tam nešla.

A k tomu mne ještě pochválila, že to dělám dobře a že moje podpora je tak akorát.

Tak mám teď tolik radosti, co si mohu jen přát i jako terapeut.