Archiv pro štítek: psychika

DIAGNÓZA DEPRESE – terapie přes médium

Můj přítel trpí depresemi a asi dva roky bere depreseantidepresiva. Dva druhy 2x denně. Už to nemůže unést a poprosil mne o pomoc, jestli bych mu nebyla médiem. Každý ráno zvrací a špatně spí, trpí nervozitou, úzkostí. K psychologovi chodil už dříve, ale naposledy dva roky zpět mu řekli, že už mu nepomůžou a že musí k psychiatrovi. Od té doby bere léky.

Médium, v tomto případě přítelkyně klienta, se na něj nacítila a povídá mi to, co jí říká její přítel.

Cítím se strašně, už aby to utrpení skončilo, neustále každý ráno zvracím, mám sevřenou hruď, bolí mne žalůdek, v zadní části hlavy mám tupou bolest. (Který z těchto uvedených pocitů vám vadí nejvíce?)

To ZVRACENÍ, to už se nedá vydržet.

1)Je mi 9 let, sedím v kuchyni u stolu, mám snídat, táta s mámou se hádají, dává jí facku, utíkám na záchod, zvracím, mám staženou hruď, někam odcházíme, tady je to už dobrý.

2)Jsem miminko, no neee, ja nevim, je mi tu teplo, trochu ouzko, nevadí mi to, slyším nějakej šum, něco se se mnou zhouplo, teď se mi zvedl žalůdek, mám se narodit, narodil jsem se, je mi teď, jsem unavenej, teď jsem miminko, táta s mámou se hádaj, máma brečí, je mi z toho špatně, jsem v jejím náručí, cítím úzkost, táta odchází, jsme spolu, tady je to dobrý.

3)Je rok 1890, čeká mne cesta, nemám z toho dobrej pocit, je to nelegální, ale potřebuju si přivydělat pro rodinu, jdu na domluvenou schůzku, mám strach, bojim se, že se na to přijdou, odcházím, náklad, kterej mám někomu doručit, nevím co tam je, nemám to vědět, dávám to pod postel, usínám. Ráno vstávám, loučím se s rodinou, strach mám na hrudi, jdu lesem, teď jdu polní cestou, tahám vozík, mám strach-na hrudi, jako bych něco tušil, docházím do města, jsem v podchodu, mám velký stres na hrudi, už vidím ty dva muže, chci to mít už za sebou, rychle jim to předávám, chci peníze, nechtěj mi je dát, jeden vytahuje dýku, bodá mne do žalůdku, je to můj otec, ach jo. Padám, mám tupou bolest, postupně se to uvolňuje, asi usínám, koukám na sebe, nevím co mám dělat, ale teď sem někdo jde, světlý, anděl, jdu s ním, je mi líp.

Po prvním sezení: Jako duše: „je mi daleko lépe, nemám takový strach ze života, nechce se mi už zvracet, cítím neuvěřitelnou úlevu.“

Jeho přítelkyně mi po pár dnech píše.“ Přítel od té doby nezvrací, sám se diví, jak je to vůbec možný, že ho to trápilo snad celý život.“

Další sezení:

Dovídám se, že přítelovi nejvíce vadí, že má ráno, než jde do práce divnou nervozitu a vůbec neví odkud to má. Ví, že k tomu nemá důvod. A že jinak ho asi už nic netrápí. Přemýšlí, že nechce brát prášky, ale bojí se, že bez nich mu bude špatně. Už po prvním sezení se rozhodl, že bude snižovat dávku sám od sebe.

Slečna se nacítila na klienta a ptali jsme se teď přímo jeho, jak se cítí a co ho teď trápí.

Raní nervozita, jinak skoro nic.

-Já ho nějak špatně vidím, vidím ho z dálky a jen obličej, je takovej celej šedivej zastřenej, mám z toho trochu strach. (ihned jsem věděla co budeme dělat…. budeme odvádět.)

(Řekněte mu, ať jde k vám blíž) prej to nejde, nemůže, něco mu brání, zkouší to.

(zeptejte se ty šedi, proč vám brání vidět partnera) nemám s nimi mluvit, jsou u něj 27 let, protože jsme si ho vybrali, (zeptejte se jich, jak se teď cítí?) slabě, vyčerpaně, naštvaně, unaveně, je nás 15.

-Teď mám před očima nějakej fialovej flek.(dobře, zeptejte se ho proč je u vás) chrání je, nechce abychom mu je odvedli.(zeptání se na karmu a následně ukázka budoucností.)karma není spravedlivá, ale dále moc šťastný nejsem, to je divný… Nelíbí se mi to, budu spolupracovat.

Mám okolo sebe nějaký stříbrný lanko, vede někam, na konci někdo je, o tom jsem nevěděl.

(médium to překontrolovalo a řekla mi) je tam svítící oblak, nevypadá to špatně. (zeptejte se ho, jestli vidí, co se dole odehrává?) ano, prej ano., (ukázka budoucnosti a karmy)

(potom co se rozhodl spolupracovat jsme se ho zeptali, jestli ještě někde má duše a řekl že ano, dohromady jich teda nakonec bylo 20. Dvě duše byli přímo na médiu. Duším jsme zpracovali jejich trauma a na konci jsme je odvedli do světla. V tomto případě, nebyla s klientem přímá souvislost v hluboké minulosti. Pouze se k němu přidali, přes antidepresiva a psychický stav klienta, který zhoršovali.

-Už krásně vidím partnera. Jde ke mne. (ptáme se ho jak se cítí.)

Prý to bylo neuvěřitelný, něco ze mne spadlo a uvědomil jsem si, že úzkosti mám od smrti otce. Není mi z toho dobře. (pokračujeme dále s klientem)

ZTRÁTA OTCE.

Je rok 1999, je mi 10 let, jdu ze školy, přicházím domů, otvírám dveře a mám divný pocit. Babička mi říká, že otec měl autonehodu a že je v nemocnici, začínám brečet, teď čekáme, přichází děda, táta zemřel, jdu brečet jinam, mám to na hrudi, na jednu stranu se mi ulevilo, už nás nebude trápit, ale na druhou stranu, je to pořád můj otec, nechtěl jsem o něj přijít. Později večer, přichází máma a objímá mě.Máma se se mnou nechtěla o tom nikdy bavit. Teď je o několik let později. Jsem na škole v přírodě, ležím v posteli, zády ke klukům, myslí si že spím. Já to slyším. Povídají si mezi sebou a prej můj táta je zloděj a protože to neunesl to obvinění, tak se zastřelil. Prej jí předtím zavolal a řekl, že nás má rád. Celý se třesu, to je hrozný, mám vztek, cítím úzkost. Nemůžu před nimi brečet. Vracím se domů, hledám to na internetu, je mi špatně, chce se mi zvracet, celý se klepu. Ptám se jestli to je pravda, nakonec to přiznala, prej to pravda je. Víc se o tom nechce bavit. Všechno co sním vyzvracím, tohle trvá 14 dní. Posílá mne za psychologem. Teď je rok 2013, jdu k psychologovi, vyprávím svůj příběh, tvrdí mi, že si mám promluvit s mámou. Více pro mne neudělají, mám jít za psychiatrem. Jsem u psychiatra, mám antidepresiva, cítím to jako útlum, jsem trochu mimo, malátnej. Máma k tomu svolí, bere si mne stranou, že když mi to pomůže, tak mi to řekne. Prej se měli rozvádět, zastřelil se u nás doma, nezlobím se na ni, chtěla to vytěsnit. Mám tu úzkost na hrudi.

(opakovanými průchody jsme dospěli k výsledku kdy, nám řekl jak se cítí.)

Velmi dobře, dokonce odpočatě, nic mne nebolí, nemám staženou hruď jsem rád, že jsem si s tátou popovídal. Jsem takový smířený. Pokusím se vysadit další léky, mám pocit, že to nepotřebuju)

Objevili jsme samozřejmě hodně rychle, že otec u syna byl. A tak i jemu jsme pomohli a potom co si odpustili, jsme všechny duše i s otcem odvedli do světla.

Po sezení, když jsme se rozloučili jsem i já pocítila neuvěřitelně krásné pocity po těle. Pocity euforie, štěstí. Byl to dar ze shora za odvedenou práci. Ihned jsem se ptala slečny, jak se cítí a řekla mi, že má stejné pocity, že je to zvláštní. I ona dostala dar za odvedenou práci pro svého partnera.

Od přítelkyně dostávám zprávy po terapii a další dny:

Je spokojený, nic ho netrápí a tak nějak cítí, že už by to mělo být dobrý. Píšu doslova, co mi řekl.

Jde na něm vidět, že má dobrou náladu, je usměvavý. Rozhodla jsem se dnes zůstat s ním, ať si o tom můžeme povídat, chce vše vědět. I když jsem mu říkala o otci, prožíval to jinak než doposud, sice slza ukápla, ale byl s tím tak nějak vyrovnaný, jak jsem ho doposud neviděla, když jsme se kdykoli bavili na toto téma. Před chvíli mi sám říkal, že by chtěl vysadit ten, co bere ráno. Takže by se dostal z 2 a půl prášku na 1, což je za měsíc pokrok. Říká, že má pocit, jako by vyřešil nějaký velký problém.

Stabilizovalo se to, prášky dobrovolně vysazuje a nedělá mu to problémy. Příště už příjde sám. 🙂

Pokud to podmínky dovolují, např. věk klienta, nastává pak samotná práce s klientem do úplného uzdravení. Je potřeba, aby si on sám za sebe zpracoval to zbylé a došlo k pochopení, proč se vůbec do těchto potíží dostal.

Mám jako terapeut radost, protože jeho potíže se snížili o 80%. Jak sama jeho přítelkyně říká, nedá se to srovnat se stavem před terapií. Přítel je ohromen.

Ano takto může terapie přes médium výborně fungovat ve chvíli, kdy klient je pod vlivem léků a chce se opravdu vyléčit. Naši průvodci ze světla nám pomáhají, pokud je čas na uzdravení klienta a proto Vám, kteří máte podobné potíže, ale máte pocit, že nemáte médium pro sebe, věřte, že když opravdu budete chtít, že ho najdete. Toto slýchávám poměrně často, nikdo to pro mne neudělá. Jsou to trochu zkoušky, jak moc to myslíte vážně a co proto uděláte. Být médiem, není tak úplně jednoduché, může to být i vyčerpávající a dělají to lidé opravdu z lásky k nim, jako tady přítelkyně klienta. Naši průvodci jim pak pomáhají, aby vám mohli pomoci, ale nejdříve se musíte opravdu rozhodnout a ukázat jim, že to myslíte vážně.

 

NEUMÍM PROSADIT SVŮJ NÁZOR

Například u výchovy mého syna, říkám mámě že je to o něčem jiném, jakoby mě neposlouchala. Nebo i s partnerem, chová se ke mně jako k onuci. Štve mě to, lidi vůbec nerespektují můj názor.

(kdy naposledy jste měla pocit, že nerespektují váš názor?) dneska v nkraluv_poharoci, můj syn kašlal, občas má takový dráždivý kašle, moje matka vchází do pokoje a říká „pojď zkusíme dechový cvičení“ já mu jdu pro pití, mám pocit, že se nemůžu bránit, nemůžu zvednout ruce, mám těžký nohy. Motá se mi hlava.
(další sekundární engramy, události.)
Otvírám dveře, mám na sobě novej svetr, slyším jak mi říká „co to máš zase na sobě“ nemůžu nic říct, jsem ochromená, zase cítím, těžký ruce a nohy, nemůžu se hnout, stojim tam snad věky.
Jsem ve 4. třídě, vidím jak děti jedí koláč, uvnitř je pětikoruna, já vidím jak jedna je pod stolem, zvedám jí, přijde Veronika, sebere mi jí, chlubí se tím, zase cítím jak mám těžký nohy i ruce, motá se mi hlava, koukám na ní bezmocně, jdu pryč s tím pocitem křivdy pryč.
Jsem v 1. třídě, jsem doma, holky na mne něco křičí do oken. Mám strach, nemůžu nic udělat, vyběhne mamka, okřikuje je, je mi smutno, já bych si chtěla hrát s nimi, oni mne nesnáší. (klientka brečí) zase cítím tu tíhu.

Je rok 1751, vidím se na trůnu, mám tíhu na hlavě, ach ta koruna, je tak těžká, připadám si ochrnutej, vůbec necítím ruce, ani nohy, je mi hodně let. Někdo u mne stojí, vidím meč. (tady měla klientka silné pocity a brečí) nemůžu se bránit, nemůžu nic udělat, nemůžu se zvednout, on mne nezabil, já takhle budu žít dál, to je hrozný, teď sedím na trůnu, venku se něco děje, nemám sílu to řešit. Mám v hlavě různý myšlenky, měl jsem být tvrdší, nedopadlo by to tak. Cítím tu tíži, špatně se mi dýchá, chvěji se, jakoby usínám, teď se vidím, vidím tělo, někdo mne bere do náručí, jdu do světla, cítím únavu, dlouho tam odpočívám. Je mi dobře.
(další průchody)
Vidím před sebou samé ženy, něco po mne chtějí, nemám jim k tomu co říct, nezvládnu to změnit, jsem na to sám, bolí mne hlava, chtěj po mne nějaký rozhodnutí, nejde to. Nemůžu. Teď už sedím jako starej, jsem unavenej, opouštím tělo. Jdu do světla, povídám s anděly, je mi dobře.

Závěr: Mám naději, vidím to. Něco se povedlo změnit. Jsem taková vysmátá.

Nedokážu se postavit sama za sebe.

Když se dostanu do situace třeba v práci, kdy se mám postavit sama za sebe, mám asi pocit ohrožení. Vnímám to jako svoji neschopnost a už mne to štve. Mám pocit, že nemůžu.

První událost:
Je to asi dva měsíce. Jsem v práci a zpovzdálí na mne křičí Aleš. Neslyším ho, je vedle mne hučící lednice, jdu za ním, štve mne, mám to na hrudi, ptám se ho, co se děje. Nic mi neřekl, jdu zpátky. Dumám o tom, je mi divně. Zvedám se, jdu znovu za ním. Cítím že mu to nedokážu říct, je tam takovej úlek, po celým těle. Nebaví mne ustupovat.
Druhá událost:
Je to deset let zpět, vidím babičku, jak mi říká, že se mám dobře učit a říká mi svoje představy o mne. Vadí mi to. V nitru vím, že to tak nebude, (brečí), Lítost, nedokážu jí to říct, (brečí), nejde mi to, problém je v tom, že to nedokážu říct, že to tak nevidím, cítím ohrožení, (brečí stále intenzivněji), jsem radši sama, odcházím, nechávám ji tam být. Nechci se dohadovat, nemá to cenu, nechci aby na mne byl někdo naštvanej, cítím že jsem holka šikovná a že to zvládnu sama.
Třetí a zásadní událost:
Je rok 1680, jsem na procházce v lese. Jsem žena, nemám úplně nejhorší postavení. Mám na sobě korzet, někdo za mnou jde, nějaký chlap, pereme se. Chce můj přívěšek, sahá mi na prsa, nechce přívěšek, už to vím, chce mne. Mám strach-na hrudi. Spadnu, snažím se bránit, kopu, nejde mi to, mám pocit, že tohle nezvládnu, vadí mi že jsem slabá, naproti jdou další muži, asi pět, jdou mi pomoct, ne nejdou, jdou pomoct jemu. Vadí mi, že mu jdou pomoct, držej mne za ruce, posmívají se mi, cítím úlek -v podbříšku. Cítím strach o tělo, (brečí), ohrožení je v nohách, podbříšku, v celým těle, ponížení, oni se mi smějou, střídají se na mne, znásilňují mne, přijde mi to nefér, nemůžu utýct, nemůžu se bránit, nemám sílu vzdorovat, teď tam ležím na zemi sama, mám vztek na hrudi, cítím to při chůzi, (brečí stále), jsem doma, postupně se dávám do kupy, je mi líp, už to nebolí, ale je mi nevolno, mdlo, jsem těhotná, co budu dělat, nemůžu si to nechat, jsem na to sama, jdu za nějakou babkou, pomůže mi v tajnosti, potvrzuje mi to, dává mi nějaký lektvar je mi jakoby, jsem trochu mimo, mám křeče v břiše. Nahmatává orgány, ohrožení ve stehnech, už zase, bolí to, bere nějakou jehlu, to nemyslí vážně, dává ji tam, cítím bolest až k pupku. Zabalila mne, mám přijít za týden, mám to nechat pořád zavřený, bolí to. Straním se lidí, nevím jak bych to vysvětlila, mám chuť být na sebe hodná, to zvládnu sama, musím to zvládnout sama, chválím si tělo. Jdu na kontrolu. Ona to znovu celý poruší, no jo, ona musí, ona dělá opravdu to co má, pak žiji dál, vyrovnala jsem se s tím v rámci možností. Umírám asi ve čtyřiceti, spadla jsem a bylo to, tady nic necítím. Cítím nahoře únavu, bavím se s nimi o všem. Je mi líp.

Postupnými průchody se ukázalo více porozumění a pocitů, spojené s potíži klientky a už při jednotlivých průchodech viděla souvislost se svým současným životem. Nakonec všechny pocity pominuly, klientka cítila událost jako bezvýznamnou a usmívala se.
Závěr: Je mi dobře, jsem ráda, že jsem všechno vybrečela, necítím únavu a rozumím tomu.