DIAGNÓZA DEPRESE

Můj přítel trpí depresemi a asi dva roky bere antidepresiva. Dva druhy 2x denně. Už to nemůže unést a poprosil mne o pomoc, jestli bych mu nebyla médiem. Každý ráno zvrací a špatně spí, trpí nervozitou, úzkostí. K psychologovi chodil už dříve, ale naposledy dva roky zpět mu řekli, že už mu nepomůžou a že musí k psychiatrovi. Od té doby bere léky.

Médium, v tomto případě přítelkyně klienta, se na něj nacítila a povídá mi to, co jí říká její přítel.

Cítím se strašně, už aby to utrpení skončilo, neustále každý ráno zvracím, mám sevřenou hruď, bolí mne žalůdek, v zadní části hlavy mám tupou bolest. (Který z těchto uvedených pocitů vám vadí nejvíce?)

To ZVRACENÍ, to už se nedá vydržet.

1)Je mi 9 let, sedím v kuchyni u stolu, mám snídat, táta s mámou se hádají, dává jí facku, utíkám na záchod, zvracím, mám staženou hruď, někam odcházíme, tady je to už dobrý.

2)Jsem miminko, no neee, ja nevim, je mi tu teplo, trochu ouzko, nevadí mi to, slyším nějakej šum, něco se se mnou zhouplo, teď se mi zvedl žalůdek, mám se narodit, narodil jsem se, je mi teď, jsem unavenej, teď jsem miminko, táta s mámou se hádaj, máma brečí, je mi z toho špatně, jsem v jejím náručí, cítím úzkost, táta odchází, jsme spolu, tady je to dobrý.

3)Je rok 1890, čeká mne cesta, nemám z toho dobrej pocit, je to nelegální, ale potřebuju si přivydělat pro rodinu, jdu na domluvenou schůzku, mám strach, bojim se, že se na to přijdou, odcházím, náklad, kterej mám někomu doručit, nevím co tam je, nemám to vědět, dávám to pod postel, usínám. Ráno vstávám, loučím se s rodinou, strach mám na hrudi, jdu lesem, teď jdu polní cestou, tahám vozík, mám strach-na hrudi, jako bych něco tušil, docházím do města, jsem v podchodu, mám velký stres na hrudi, už vidím ty dva muže, chci to mít už za sebou, rychle jim to předávám, chci peníze, nechtěj mi je dát, jeden vytahuje dýku, bodá mne do žalůdku, je to můj otec, ach jo. Padám, mám tupou bolest, postupně se to uvolňuje, asi usínám, koukám na sebe, nevím co mám dělat, ale teď sem někdo jde, světlý, anděl, jdu s ním, je mi líp.

Po prvním sezení: Jako duše: „je mi daleko lépe, nemám takový strach ze života, nechce se mi už zvracet, cítím neuvěřitelnou úlevu.“

Jeho přítelkyně mi po pár dnech píše.“ Přítel od té doby nezvrací, sám se diví, jak je to vůbec možný, že ho to trápilo snad celý život.“

Další sezení:

Dovídám se, že přítelovi nejvíce vadí, že má ráno, než jde do práce divnou nervozitu a vůbec neví odkud to má. Ví, že k tomu nemá důvod. A že jinak ho asi už nic netrápí. Přemýšlí, že nechce brát prášky, ale bojí se, že bez nich mu bude špatně. Už po prvním sezení se rozhodl, že bude snižovat dávku sám od sebe.

Slečna se nacítila na klienta a ptali jsme se teď přímo jeho, jak se cítí a co ho teď trápí.

Raní nervozita, jinak skoro nic.

-Já ho nějak špatně vidím, vidím ho z dálky a jen obličej, je takovej celej šedivej zastřenej, mám z toho trochu strach. (ihned jsem věděla co budeme dělat…. budeme odvádět.)

(Řekněte mu, ať jde k vám blíž) prej to nejde, nemůže, něco mu brání, zkouší to.

(zeptejte se ty šedi, proč vám brání vidět partnera) nemám s nimi mluvit, jsou u něj 27 let, protože jsme si ho vybrali, (zeptejte se jich, jak se teď cítí?) slabě, vyčerpaně, naštvaně, unaveně, je nás 15.

-Teď mám před očima nějakej fialovej flek.(dobře, zeptejte se ho proč je u vás) chrání je, nechce abychom mu je odvedli.(zeptání se na karmu a následně ukázka budoucností.)karma není spravedlivá, ale dále moc šťastný nejsem, to je divný… Nelíbí se mi to, budu spolupracovat.

Mám okolo sebe nějaký stříbrný lanko, vede někam, na konci někdo je, o tom jsem nevěděl.

(médium to překontrolovalo a řekla mi) je tam svítící oblak, nevypadá to špatně. (zeptejte se ho, jestli vidí, co se dole odehrává?) ano, prej ano., (ukázka budoucnosti a karmy)

(potom co se rozhodl spolupracovat jsme se ho zeptali, jestli ještě někde má duše a řekl že ano, dohromady jich teda nakonec bylo 20. Dvě duše byli přímo na médiu. Duším jsme zpracovali jejich trauma a na konci jsme je odvedli do světla. V tomto případě, nebyla s klientem přímá souvislost v hluboké minulosti. Pouze se k němu přidali, přes antidepresiva a psychický stav klienta, který zhoršovali.

-Už krásně vidím partnera. Jde ke mne. (ptáme se ho jak se cítí.)

Prý to bylo neuvěřitelný, něco ze mne spadlo a uvědomil jsem si, že úzkosti mám od smrti otce. Není mi z toho dobře. (pokračujeme dále s klientem)

ZTRÁTA OTCE.

Je rok 1999, je mi 10 let, jdu ze školy, přicházím domů, otvírám dveře a mám divný pocit. Babička mi říká, že otec měl autonehodu a že je v nemocnici, začínám brečet, teď čekáme, přichází děda, táta zemřel, jdu brečet jinam, mám to na hrudi, na jednu stranu se mi ulevilo, už nás nebude trápit, ale na druhou stranu, je to pořád můj otec, nechtěl jsem o něj přijít. Později večer, přichází máma a objímá mě.Máma se se mnou nechtěla o tom nikdy bavit. Teď je o několik let později. Jsem na škole v přírodě, ležím v posteli, zády ke klukům, myslí si že spím. Já to slyším. Povídají si mezi sebou a prej můj táta je zloděj a protože to neunesl to obvinění, tak se zastřelil. Prej jí předtím zavolal a řekl, že nás má rád. Celý se třesu, to je hrozný, mám vztek, cítím úzkost. Nemůžu před nimi brečet. Vracím se domů, hledám to na internetu, je mi špatně, chce se mi zvracet, celý se klepu. Ptám se jestli to je pravda, nakonec to přiznala, prej to pravda je. Víc se o tom nechce bavit. Všechno co sním vyzvracím, tohle trvá 14 dní. Posílá mne za psychologem. Teď je rok 2013, jdu k psychologovi, vyprávím svůj příběh, tvrdí mi, že si mám promluvit s mámou. Více pro mne neudělají, mám jít za psychiatrem. Jsem u psychiatra, mám antidepresiva, cítím to jako útlum, jsem trochu mimo, malátnej. Máma k tomu svolí, bere si mne stranou, že když mi to pomůže, tak mi to řekne. Prej se měli rozvádět, zastřelil se u nás doma, nezlobím se na ni, chtěla to vytěsnit. Mám tu úzkost na hrudi.

(opakovanými průchody jsme dospěli k výsledku kdy, nám řekl jak se cítí.)

Velmi dobře, dokonce odpočatě, nic mne nebolí, nemám staženou hruď jsem rád, že jsem si s tátou popovídal. Jsem takový smířený. Pokusím se vysadit další léky, mám pocit, že to nepotřebuju)

Objevili jsme samozřejmě hodně rychle, že otec u syna byl. A tak i jemu jsme pomohli a potom co si odpustili, jsme všechny duše i s otcem odvedli do světla.

Po sezení, když jsme se rozloučili jsem i já pocítila neuvěřitelně krásné pocity po těle. Pocity euforie, štěstí. Byl to dar ze shora za odvedenou práci. Ihned jsem se ptala slečny, jak se cítí a řekla mi, že má stejné pocity, že je to zvláštní. I ona dostala dar za odvedenou práci pro svého partnera.

Od přítelkyně dostávám zprávy po terapii a další dny:

Je spokojený, nic ho netrápí a tak nějak cítí, že už by to mělo být dobrý. Píšu doslova, co mi řekl.

Jde na něm vidět, že má dobrou náladu, je usměvavý. Rozhodla jsem se dnes zůstat s ním, ať si o tom můžeme povídat, chce vše vědět. I když jsem mu říkala o otci, prožíval to jinak než doposud, sice slza ukápla, ale byl s tím tak nějak vyrovnaný, jak jsem ho doposud neviděla, když jsme se kdykoli bavili na toto téma. Před chvíli mi sám říkal, že by chtěl vysadit ten, co bere ráno. Takže by se dostal z 2 a půl prášku na 1, což je za měsíc pokrok. Říká, že má pocit, jako by vyřešil nějaký velký problém.

Stabilizovalo se to, prášky dobrovolně vysazuje a nedělá mu to problémy. Příště už příjde sám. 🙂

Pokud to podmínky dovolují, např. věk klienta, nastává pak samotná práce s klientem do úplného uzdravení. Je potřeba, aby si on sám za sebe zpracoval to zbylé a došlo k pochopení, proč se vůbec do těchto potíží dostal.

Mám jako terapeut radost, protože jeho potíže se snížili o 80%. Jak sama jeho přítelkyně říká, nedá se to srovnat se stavem před terapií. Přítel je ohromen.

Ano takto může terapie přes médium výborně fungovat ve chvíli, kdy klient je pod vlivem léků a chce se opravdu vyléčit. Naši průvodci ze světla nám pomáhají, pokud je čas na uzdravení klienta a proto Vám, kteří máte podobné potíže, ale máte pocit, že nemáte médium pro sebe, věřte, že když opravdu budete chtít, že ho najdete. Toto slýchávám poměrně často, nikdo to pro mne neudělá. Jsou to trochu zkoušky, jak moc to myslíte vážně a co proto uděláte. Být médiem, není tak úplně jednoduché, může to být i vyčerpávající a dělají to lidé opravdu z lásky k nim, jako tady přítelkyně klienta. Naši průvodci jim pak pomáhají, aby vám mohli pomoci, ale nejdříve se musíte opravdu rozhodnout a ukázat jim, že to myslíte vážně.