Váš terapeut

MOJE PRVNÍ SEZENÍ

Už od mala jsem se zajímala o duchovní věci, začalo to klasicky vykládáním karet. Říkala jsem, že život je bumerang. Takhle jsem cítila karmu. Později jsem četla různé knihy o všem možném, sbírala a sušila bylinky, vymýšlela čaje, mastě, tinktury, až jsem došla do bodu, kdy jsem potřebovala a cítila, že mám pomáhat lidem. Oslovovala mne psychologie a různá odvětví, která pocházela z alternativní medicíny. Četla jsem o hypnóze a knihy Raymonda Moodyho, zkoušela na sobě autohypnozu, ale stále jsem cítila nedůvěru k terapii, kterou jsem studovala. Nakonec mi do cesty přišly informace o Hlubinné Abreaktivní Psychoterapii (HAP) a oslovila mne natolik svým průběhem terapie, že jsem se na ni soustředila.. Jak to bývá, nejdříve člověk musí pomoci sobě, aby mohl pomoci druhým. Na své první sezení jsem šla k paní Evě Vrtalové. Praktikovala tuto metodu, její stránky na mne dělaly dobrý dojem a domluvila jsem si u ní sezení. V životě se mi nevedlo vůbec dobře. Pár let jsem se potýkala s hubeností a nevěděla, jak přibrat. Pracovala jsem jako uklízečka v domácnostech a začala jsem kolabovat, jak moje tělo nemělo sílu. Nedařilo se mi ani finančně, neustále jsem se potácela v jakémsi kruhu a strachu, že ztratím práci a nebyla jsem schopna vydělat víc, než osm tisíc měsíčně. Partnerský vztah skomíral, neměla jsem zájem o sex a neustále jsem byla protivná i sama sobě. Dá se říci, že jsem se cítila jako v poutech, která jsem nedokázala odemknout. Své první sezení popíši, protože něco podobného se může dít i vám a možná vám to pomůže porozumět pocitům, které před prvním sezením máte. Objednala jsem se telefonicky, abych slyšela hlas své příští terapeutky. Byl mi velmi příjemný a nepochybovala jsem, že jsem zvolila správně. Sezení má proběhnout za týden v neděli. Měla jsem přesně spočítané peníze, abych měla na tři hodiny sezení. Měla jsem radost, že mi peníze budou stačit, když vtom mi zákaznice odřekla úklid. Bylo to tu zase – nemám peníze, jako kdybych cítila, že „něco“ mi chce moje odhodlání překazit. Zapřela jsem se a vyslala někam do prostoru zoufalé přání o peníze na terapii. Nemůže se přece stát, abych tam nešla. A druhý den mi přišel jednorázový úklid a potřebné peníze jsem vydělala. Zbývaly asi tři dny do sezení a ve mně se střídaly pocity strachu a pocity štěstí, že se sebou něco udělám. Terapie jsem se nebála, znala jsem ji docela hodně z internetu, ale bála jsem se toho, co se o sobě dozvím. Hlavním mottem bylo, že jsem odmítla žít tak, jako dosud. Soustředila jsem se jen na to a poručila si – „jdu na sezení“. Ten den přišel. Nechtělo se mi vstávat, ale instinktivně jsem si nařídila budík na dřív, abych i vyjela dřív. Ujížděly mi spoje, jako by náhody chtěly oddálit sezení, bylo mi špatně fyzicky i psychicky. Když jsem vystoupila na zastávce v Letňanech, ztratila jsem se a šla na opačný konec, nemohla jsem najít ulici, kam mám jít, ptala jsem se lidí. (Jinak mám orientační smysl dobrý, zvlášť když si na papírek popíšu přesně cestu.) Eva mě vyhlížela z terasy a zavolala na mne, že už mě čeká. Přišla jsem o patnáct minut později. Na to se Eva jen usmála a očima mě sledovala. Seděla jsem v tom křesle pro klienty a Eva se vyptávala na různé věci. Byla jsem rozrušená. Cítila jsem tlaky v hlavě a nemohla mluvit, jako by mně někdo zalepil pusu, koktala jsem, byla jsem úplně „mimo“. Pak mi Eva řekla, abych zavřela oči – a už to jelo: dozvěděla jsem se, že jsem u sebe měla osm duší. Z toho tři byly dušemi malých miminek, které jsem si dobrovolně vzala k sobě, když se nenarodila mámě. Za jedno miminko jsem tancovala až k úrazu. Tyto duše jsme nemusely zpracovávat, rozloučila jsem se s nimi a můj anděl je doprovodil do světla. Další duše jsme zpracovat musely a celkem rychle jsem byla v roce 1700. Dostaly jsme se k události, při které jsem se stala obětí hromadného znásilnění a několik duší to sledovalo. (Některé přitáhlo téma, i když se samy zločinu nezúčastnily.) Procházely jsme násilný čin krok za krokem několikrát za sebou. Už při tom se mi vyjevovaly souvislosti s mojí současnou situací. Sezení trvalo tři hodiny. V jeho průběhu jsem se začínala postupně cítit lépe, dávná událost na mě přestávala působit, až mi nakonec přišla úplně bezvýznamná. Duše jsme odvedly do světla a já měla pocit, že zářím – nový start, pochopení a neuvěřitelná úleva. To, co jsme odhalily v minulosti, se vztahovalo k mnoha tématům mého života. Evy jsem se zeptala, jak s tím vším souvisí můj stálý nedostatek peněz? Odpověděla: „Když jste žila s osmi dušemi, žila jste spíše s mrtvými a vy jste byla na pomezí, spíš lehce pod hladinou, proč byste potřebovala peníze…?“ Nakonec jsem Evě svěřila i to, že bych jednou chtěla dělat tuto terapii pro ostatní. Ihned mne s úsměvem nasměrovala k Dominice Pluhařové. Děkuji vám Evo. Byl to ten nejlepší a nejdůležitější krok, co jsem ve svém životě udělala. Další dny po sezení se mi začal měnit život rychlým tempem. Přicházela práce, přestala jsem mít strach o peníze, více jsem si věřila a postupně nastalo mnoho dalších příznivých změn. Petra Zlatohlávková