Archiv pro rubriku: Odvádění duší

Alergie na mouku

Jsem alergická na jakoukoliv mouku, je úplně jedno co je to za mouku. Vadí mi i bezlepková. Nemohu jíst žádný pečivo, nemohu nic co obsahuje mouku. Trpím tím od roku 2007. Tehdy to začalo, když jsem snědla housku a pak se to stupňovalo až tak, že když jsem šla do pekárny, tak jsem se dusila. Dvakrát se mi stalo, že jsem padla dušením do komatu a museli mi píchnout adrenalinovou injekci, která to zklidnila. Úplně celá oteču v obličeji a dusím se. Někdy mne svědí kůže a vyskáčou mi pupínky. Stalo se to když, jsem chtěla pro rodinu udělat koláč, vzala jsem si roušku a i přesto, když přesívala mouku do mísy, tak jsem otekla a dusila se.

Přiznám se, že jako terapeut jsem měla k tomu značný respekt, když jsem viděla fotky jak to vypadá v akutním stavu, měla jsem obavy s paní pracovat. Šla jsem ale do toho a udělala jsem správně.

Regrese:

Jdeme po projevech té alergie…

Čtrnáct dní zpět, mám náběh, ale nějak to nevidím, mám okolo sebe pouze mlhu, nic nevím.

Tak se nám z mlhy vyklubala duše muže.

Je se mnou odjakživa, prej si to zasloužím a prej to moc dobře vím, za co to mám. Je to mlynář. (tady jsem se pro sebe mírně pousmála…mlynář)

Byla jsem zlá. Je mu furt špatně a je to prej můj manžel. Prej jsem ho trápila (dýchání)

Dlouho jsem nečekala a s klientkou jsme se šly rovnou podívat na to, co se tam tehdy v tom roce 1864 odehrávalo, což muž ocenil.

„Běžíme po louce, držíme se za ruce a jsme spolu šťastní, žijeme v domě, ve mlýně. Chci rodinu a děti, ale po nějakým čase zkoušení to nejde a já mu to vyčítám. Myslím si, že za to může on. Zatrpknu a on jen pracuje, tahá pytle s obilím, ponižuju ho a nenávidím ho za to, jakej mám s ním život. (je mi to líto) Hádáme se a neodporuje mi. Jsem tlustá, stará a zatrpklá. Chci se ho zbavit, ze všeho ho viním a teď jsme někde ve mlejnici, je tam píst a lítá to nahoru a dolu.(je mi vedro) Strčím ho do toho pístu, všude je mouka a obilí a těžký vzduch. Trvá to dlouho, než umře, umřel.

Dál žiju v tom domě, něco na mne doléhá a je mi zima a jsem depresivní, je tu plíseň a nechci žít. (Už v tu chvíli tam mlynář u ní byl jako duše…) Jdu si někam pro jed. Něco piju a oblbnutá umírám. Je mi to líto, mám výčitky svědomí, stahuje se mi hrdlo, nemůžu dýchat, už jen sípu. Jsem mrtvá, stoupám, je tu hezky, ale já cítím pocit viny, jsem unavená, mluvíme tu s bytostmi, mám potřebu se očistit.“

Toto jsme s klientkou procházely tak dlouho, až odezněl i pocit viny a pak jsme to zpracovaly i jejímu muži, mlynáři. Usmířili se, odpustili si a mlynáře anděl doprovodil do světla.

Když sezení skončilo, říkala jsem si „to byla teda jízda :-D“ Ale čistě teoreticky, by ta alergie opravdu mohla být pryč ale jako vždycky, nechci dělat planý naděje.. čekala jsem na zprávy od paní. Dávalo to všechno smysl a kdo by to řekl, že takovou alergii na mouku způsobí jedna duše a jedna událost.. Z pravidla je většinou opravdu potřeba více sezení, ale tady to potřeba nebylo.

Se souhlasem klientky kopíruji její zprávy, který jsem dostala během asi měsíce po sezení.

„Dobrý den, milá Petro, ještě jednou Vám děkuji za neobvyklý zážitek či co to bylo ….každopádně jste mi velmi zlepšila život. Po 12 letech terapie klasickou medicinou ( bezúspěšnou terapií, pouze jezením mnoha léků) jsem najednou absolutně bez obtíží, v tuto chvíli už jím naprosto vše a myslím, že i beze strachu. Normálně jsem přijala, že jsem zdravá a zkrátka mohu jíst cokoli. Stále to považuji za zázrak!“

„Dobrý den, paní Zlatohlávková, jen jsem Vám chtěla napsat, že mi včera přišly výsledky z imunologie. Pan doktor mi udělal (zřejmě pro jeho jistotu 112 testů na všechny možné druhy jídla a obilovin a vše NEGATIVNÍ !!!

Mám se krásně a totéž přeji z celého srdce Vám!

ZTRÁTA OTCE

ztrata otce
Slečna si sedla, ke mně do křesla a popisovala mi cestu za mnou. Měla pocit, že ji něco ke mně nechce pustit. Najednou začala brečet a řekla, že si myslí, že je to její otec, který před půl rokem náhle umřel. Brečela a brečela a já věděla, že budeme tedy zpracovávat ztrátu táty.

Se zavřenýma očima mi o něm povídá a u toho stále brečí. Zemřel 22. května 2015, trvalo to půl hodiny, vidím ho, jak si jde zakouřit, kašle, vidím ho jak padá, snaží se ho zachránit, nejde to. Mám asi šok, jsem trochu mimo, (Tak jsem klientku dostala pořádně do těla, až přišli pocity.) Mám vztek, zlost, křičím, smutek, cítím to na hrudi, mám tam tlak, stojím tam snad dvě hodiny, bylo to tak rychlý, musím to ustát, pomáhám mámě, hodně pracuji, musím pracovat, nikdo jinej to neudělá, musím pracovat, (Všímám si jak klientka prací vytlačila všechny pocity a tak ji v dalších průchodem vedu, aby si to uvědomila.) Musím pracovat, sama jsem si to řekla, (začala brečet ještě více a šlo to na povrch) křičím proč, proč, proč, svírá mě to na hrudi, je to hrozný, nemůžu si dovolit brečet, nemám čas na to brečet, ale teď už tady u vás můžu (klientka spustila ještě více a nechala jsem ji všechno vybrečet.) jsem na pohřbu, podpírám mámu, tam chvilku brečím, ale teď to necítím. Postupnýma průchodama všechno odeznělo. Nestihla jsem mu toho tolik říci, bylo to tak náhlé.
Najednou, jak jsem očekávala, se u nás objevil její otec. Jemu jsme taky zpracovali jeho úmrtí a pozvali jsme si i maminku a bratra, Všichni si spolu popovídali, řekli si co nestihli a na klientce jsem pozorovala úsměv, přestala to vnímat tragicky, přestala brečet. Tatínka jsme odvedli do světla a klientka mi řekla, je mi dobře, mám energii, co budeme dělat dál?
Ztráty lidí, ale i majetku jsou při terapii trochu jiné, než procházení si nějaké fyzické bolesti. Často tam je to, že si ti lidé neřekli všechno a vlastně to je i brzdí jít dál v životě. Je velmi důležité, dát si čas na to nechat toho člověka odejít. Nechat si všechno říci, co ještě nestihli. Pro někoho to může být divné zpracovávat si ztráty, může tu být argument, „to prostě patří k životu“. No ono patří, ale někdy je více nepochopení samotného příběhu okolo a proto to pak více bolí. Platí to obzvlášť tam, kde máte pocit, že je to nespravedlivý.

Klasický odvádění duší a ztráta

Vysvětlila jsem klientce, jakým způsobem pracuji a co budeme dělat.
(Zavřete oči, a prohlédněte si tělo systematicky od hlavy až po paty. Říkejte mi všechno, co vidíte nebo cítíte, že tam nemá být.) Vidím bílý světlo hned před očima, ale nevadí mi. (dobře) Cítím tlak na čele a na krku, lehký mravenčení, na hrudi mne to tlačí, na rameni mi to tlačí, na levé straně břicha, ale není mi to nepříjemný, od kolen mám těžké nohy, ani se už nemůžu zvednout.
(teď se podívejte stejným způsobem okolo vás do prostoru) něco mám okolo sebe u hlavy, něco za jako za zády, jakoby za ledvinami, teď vidím mlhovinu před sebou a u nohou mám nějaké závaží, mám pocit, že mě to za ty nohy drží.
cesta-do-nebe
Celkem jsem viděla určitou souvislost mezi tělem a prostorem na klientce a slečně vadila nejvíce hruď.
(zeptejte se jich proč jsou u vás?) musíme, máme tě chránit, máme dávat pozor na to jak žiješ.
Jsme u tebe od narození,(klientka vidí náhle někoho vedle sebe, zeptejte se, jestli k ni patří?)je naštvanej, neví co je karma, kouká na své možnosti budoucnosti, přemýšlí.
Já jsem mezitím i s klientkou koukala na možná propojení s někým dalším, nic jsme neviděli.
Duše svolila ke spolupráci, pochopila že je to pro ni dobré a vysvětluji ji jak jim pomůžeme.
(kolik vás teda je?) jsme tři (dobře) každá to máme jinak.(dobře)
1870, trvalo to tři týdny, kamenný stěny, ona tam chce vlézt, já ne, vleze tam, jdu za ní, hledáme co bysme vzali, říkám jí, že to nemůžeme, musíme rychle pryč, chytěj mne, tahnou mě někam, mám tady být tři týdny o hladu jako trest, ale já jsem nic neudělal, za to může ona, nevěří mi a odcházejí, křičím, já tu nemám být, bolí nme ruce, jsem unavený, jsem strašně unavený, nemám tělo, někdo mě volá, ale já ji musím najít.až budež připravený zavolej mě, mám vztek, najdu ji.
Duše si to procházela nadále sama a ja pracovala s těmi dvěmi.
(co si myslíte o tom, co jste teď viděli?) bojíme se, ale líbí se nám to.
1570, venku je bouře, jdeme spát, vzbudím se a kašlu, musím pryč, ona už nereaguje, nemůžu ven, dveře jsou zadělané, okna taky, kašlu, křičím, teď tu stojíme a kouáme, jak to hoří. Nevíme co máme dělat a tak chodíme po okolí, někdo nám říká ať jdeme za ním. Tak jdeme a říká nám „já vám pomůžu, musíme jí najít, to je vaše cesta“ musíme ji popichovat, ale nabaví nás to, nechci tu být a on říkal, že nám pomůže.(jak teď pociťujete to, že vám pomůže, když ji budete popichovat?) nijak, je to nesmysl, jen jsme nevěděli, co máme dělat.Nic mě k ní neváže a vlastně ani k němu. Jen to že nám lhal.(dobře, tak si to párkrát ještě projděte, aby se vám ulevilo úplně)
(až vám třem bude úplně skvěle, počkejte. Vrátíme se k vám.) ano.
A protože to s klientkou šlo naprosto výborně a rychle rozhodla jsem se s ní pokračovat.
(který další duše vám vadí?) mám tady tu bílou mlhovinu, vede to někam nahoru, mám pocit, že to znám.(dobře, jděte tedy nahoru a řekněte mi co tam je.) není to zlý, ale je to možný?vidím tady asi 150 duší.(je to možný, zeptejte se jich proč jsou u vás?) jsou to samé ženy, chráníme tě, učíme tě neopakovat chyby, vidím svoji prababičku, jsem jejich dcera.Jsme u tebe 15 let.
Duše žen opravdu měly potřebu klientku chránit v dobrém slova smyslu, ale vysvětlila jsem jim jejich situaci a velice rychle pochopily, že je v jejich zájmu jít do světla. Každá si procházela svoji událost, kdy měly naposledy svoje fyzické tělo, popovídaly si krátce s klientkou. Klientka se krásně usmívala a pokračovaly jsme dál.
Vadí mi ty nohy, to mě opravdu tíží.Drží se mě za nohu, nechce se mě pustit, prej mě nepustí, je to dítě (klientka znejistěla a vidím nějakou lítost a tak se jí ptám. Co tam cítí?) Je to moje dítě, říká mi to, (klientka brečí) (kdy se to stalo?) říká, že roku 1920, (dobře, tady to zpracujeme nejdříve s vámi.)
Regrese klientky:
1920, trvá to deset minut, no celý život.Jsem těhotná, je to ostuda být těhotná, nemám manžela, nemůžu si ho nechat, porodím, (brečí, má opravdu intezivní pocity) stojim, mám ho odložit, všichni mi domlouvaj, nechci ho odložit, musím, odkládám ho na schody, ještě ho zabaluju, je mi hrozně, jdu pryč, jsem doma, nedá se to unýst, jdu někam, na sráz, skáču do řeky, koukám na sebe, pořád to cítím. Je to hrozný, někoho vidím, vidím sebe, pohřbívaj mne, modlí se za mne, mám vztek na sebe, nechala jsem ho tam, takhle to nemělo být, mám to na hrudi, (brečí stále intenzivněji), vidím zase někoho, je to anděl, jdu s ním.
Proběhly další průchody, až to dospělo ke smíření. Klientka začala vnímat, že s tím nemohla prostě nic udělat, a že to tak prostě proběhlo. Usmívá se odpouští si, vyříkala si s chlapcem vše co ještě mohla. Chlapec si taky událost procházel a navzájem si odpustili.
Klientka: Něco ze mne spadlo, jsem ani nevěděla, že mne to tížilo, je to neuvěřitelná úleva.
Dále jsme komunikovaly se všemi dušemi a bylo jich tedy 154. Vzájemně si ještě popovídali, všichni si odpustili a s archandělem odešli do světla.
Klientka mi po sezení řekla: „ Teď bych něco dělala, mám neuvěřitelný množství energie, cítím neuveřitelnou úlevu, jsem šťastná, jakobych lítala.“
Já ji vidím, jak se celá rozsvítila a usmívá se jako anděl sám.