VZTEKLÝ CHLAPEC, CO SE NEOVLÁDÁ – terapie přes médium

Přichází ke mně maminka chlapce.

„Mám syna, je mu 9 let a máme s ním problém. Nemá rád ženy a dívky, je na ně agresivní. Učitelky ve škole ho nemají rády, neuznává je jako autority. On je vzteklý i na svou sestru, je schopnej vytáhnout i nějakou věc a použít jí k útoku. Děti ve škole ho dráždí, protože je asi baví, jak vystartuje. Bere na to i nějaké léky, máme strach co se bude dít, když to nebudeme řešit. Všechno to začalo, když jsme si do rodiny vzali pěstouna a potřeboval naší péči.“

Navážeme kontakt s chlapcem a říká nám, že nemá rád ty učitelky ve škole, že ho strašně rozčilují. Vysvětlím mu, jakým způsobem mu můžeme pomoci a on řekl, že ano, že to zkusí.

Ptám se ho na situace, kdy byl naštvaný. Vrátil se do jedné, kdy byl ve škole a učili se češtinu. „Spolužák, co sedí za mnou mě popichuje, dělá to schválně. Říkám mu, ať mě nechá, ale nepřestane. Naštvu se a zařvu na něj, ať už mě nechá být. Učitelka mě peskuje, že ruším v hodině, odnesu to jen já a to mě štve. Není to spravedlivý. Já za to nemůžu. Bolí mě BŘICHO.“

Přes další situace, podobného rázu docházíme k té podstatné.

„1920 – Je léto, jsem chlap, jsem starej, je mi asi 30 let jsem v zahradě a děti si tam hrají. Je tam nějaká ženská, mlátí to jedno dítě a to mi vadí. Vadí mi, jak je zlá. Je to kamarádka mojí ženy. Zastávám se toho dítěte, ale křičí i na mne, že mi do toho nic není. Odcházím do hospody, tam piju, cítím se divně (alkohol). Jdu domů, tam je moje žena (dneska sestra) a křičí na mne, že se nemám míchat do výchovy cizích dětí. Cítím se poníženě, ona se naštve a neovládá se, pereme se a bodne mě do břicha, bolí to. VŠECHNY ŽENSKÝ JSOU ZLÝ. Vidím se a jdu pryč.“

Chlapec se cítí mnohem lépe, maminka také, protože mu mohla pomoci. Po nějaké době se dovídám, že nastal obrat o 80%, že už nemá ty vzteklé reakce ani na sestru. Už jsou to běžné roztržky mezi sourozenci.