Otevírám dveře, abych přivítala svoji další klientku a vidím osmnáctiletou slečnu, obléknutou spíš jako kluka. Vedle ní stojí maminka jako doprovod. Matce vysvětlím, že u sezení být nemůže, že by se dcera nemusela plně svěřit, jak je potřeba a není to úplně bezpečný. Jak zavřu dveře a ptám se zakřiknuté slečny, co jí trápí, říká mi z poznámek, že není schopna si uklidit pokoj, že má deprese, že kouří trávu, má úzkosti a taky mi říká, „Víte, já jsem transgender“. Když jsem slyšela, že kouří občas marihuanu, povzdechla jsem si, protože takové sezení je z 99% neúspěšné, ale působila na mne dobře, přítomně a to, že dorazila na sezení, znamená že to zkusit máme. Vysvětlila mi, že jí to uklidňuje a pomáhá zvládat ty psychický stavy, který má celý dětství.
Celý příspěvek
Přichází ke mně na regresi klientka a říká. „Jsem alergická na jakoukoliv mouku. Je úplně jedno, co je to za mouku, vadí mi i bezlepková. Nemohu jíst žádné pečivo, nemohu nic co obsahuje mouku. Trpím tím od roku 2007. Tehdy to začalo, když jsem snědla housku a pak se to stupňovalo až tak, že když jsem šla do pekárny, tak jsem se dusila. Dvakrát se mi stalo, že jsem padla dušením do kómatu a museli mi píchnout adrenalinovou injekci, která to zklidnila. Úplně celá oteču v obličeji a dusím se. Někdy mě svědí kůže a vyskáčou mi pupínky. Stalo se to, když jsem chtěla pro rodinu udělat koláč. Vzala jsem si na to roušku, a i přes ní, když jsem přesívala mouku do mísy, tak jsem otekla a dusila se. Mám strach o život.“