Archiv štítku: Petra Zlatohlávková

VÍTE, JÁ JSEM TRANSGENDER

Otevírám dveře, abych přivítala svoji další klientku a vidím osmnáctiletou slečnu, obléknutou spíš jako kluka. Vedle ní stojí maminka jako doprovod. Matce vysvětlím, že u sezení být nemůže, že by se dcera nemusela plně svěřit, jak je potřeba a není to úplně bezpečný. Jak zavřu dveře a ptám se zakřiknuté slečny, co jí trápí, říká mi z poznámek, že není schopna si uklidit pokoj, že má deprese, že kouří trávu, má úzkosti a taky mi říká, „Víte, já jsem transgender“. Když jsem slyšela, že kouří občas marihuanu, povzdechla jsem si, protože takové sezení je z 99% neúspěšné, ale působila na mne dobře, přítomně a to, že dorazila na sezení, znamená že to zkusit máme. Vysvětlila mi, že jí to uklidňuje a pomáhá zvládat ty psychický stavy, který má celý dětství.

Hned na začátku jsem se rovnou omluvila, že se přeříkávám a mluvím na ní jako na slečnu. Usmála se a vyptávala jsem se, jak to celé začalo, kdy to začala takhle vnímat a snažila jsem se proniknout do jejího vnímání. Bylo to pro mne opravdu nový, na vlastní kůži. Všímám si, že jakoby nemá prsa.

„Všechno to začalo, když jsem chodil před 2 lety s jedním klukem a ten byl na mne ošklivý. Z toho rozchodu jsem se dával dohromady. Já to vlastně úplně nevím, ale vůbec se v tom těle necítím dobře, nejradši bych neměl žádný pohlaví.“

Cítím něco, co už znám. Celý prostor kolem mne a klientky se jakoby uzavřel a zklidnil. Bylo to „posvěcený“ ze shora a věděla jsem, že nám průvodci pomáhají.

Všímám si, že v jejích očích se mění výraz a pochopím, že i když má klientka otevřený oči, že mluvím s nějakým mužem. Hovor směřuji už přímo k němu. Ani nechci, aby zavřela oči jako obvykle. Ptám se ho, proč v tomto těle je. Ptám se na jméno. Odpovídá mi, protože je to snadný. Ví, že to tělo není jeho, ale že neví co má dělat. Jmenuje se Bartoloměj. Chce tady být, protože nestihl vše, co chtěl. Navedla jsem ho, aby zavřel oči. Bartoloměj tělo naprosto ovládal, takže jsem opravdu viděla, jak má klientka zavřený oči. Poprosila jsem ho jestli by mi nemohl ukázat majitelku těla a mohl mi ji popsat, jak ji vidí. Bartoloměj říká, že vidí záři, že jí vidí jako žlutou svítivou kulisu. (to se mi moc líbilo) Dále se ptám, zda by nechtěl svoje vlastní tělo, že by asi bylo lepší, kdyby nemusel bojovat s ženským tělem. Zamyslí se a říká nakonec, že mám pravdu. Říkám mu, že bychom mu mohly pomoci, že tělo přímo mu nedáme, ale můžeme mu pomoci, aby se mu ulevilo a pak by mohl odejít do místa, kde by si domluvil další zrození. Po nějaké chvilce, kdy dostal důvěru, řekl že jo. Vystoupil z těla klientky vedle a poprosila jsem ho, zda by se teď chvilku jen nekoukal, na to co se teď bude dít, že se z toho může poučit, a že to může být i zajímavý.

Můj úkol teď byl, dostat tu zářivou duši, klientku do těla. Oslovila jsem ji a ptala se, jak se cítí, když je takhle bokem. Všímám si, že hned mluví v ženským rodě. Navádím jí, ať jde do svého těla. Vidím zcela jasně, jak to tělo prociťuje, hýbe rukama, prsty, dýchá a zjišťuje, že jí vadí to co má na hrudi – binder, stahovák hrudníku. Chce to ihned sundat, ale není to tak jednoduchý, tak se jí ptám, zda ještě chvíli vydrží. Řekne že jo, když to mohla nosit dva roky. Od té doby jsem viděla jen klientku a cítila jsem zvláštní pocit dojetí, když jsem mluvila přímo s ní. Nechala jsem ji, ať to tělo navnímá, aby se s ním pořádně ztotožnila. Protahovala se a u toho mi říká, jak má ztuhlé tělo. Tento důležitý proces trval asi 10 min a potom jsme se vrátily k Bartolomějovi.

Dále se sezení odvíjelo, jako při běžném odvodu duší. Zjistily jsme, že Bartoloměj umřel v roce 1978 během operace břicha. V narkóze, pod vlivem a měl velké deprese z toho, že umřel takhle předčasně. Hledal jiné tělo, až našel matku klientky, jak sedí těhotná v kostele a od té doby u ní byl. Bartoloměj si tuto událost procházel, tak dlouho, dokud se mu neulevilo a potom jsme ho odvedly do světla.

Mezi tím jsem se vyptávala, co vlastně obnáší změnu pohlaví. Dozvěděla jsem se, že je to neskutečně drahý a že by musela letět do USA, tady to prý není ono. Smějeme se, že regrese vyjde opravdu levněji.

Když slečna otevřela oči, uviděla jsem její krásnou duši, která byla neskutečně ženská a jemná. „Ty brďo, to je neskutečný prostor a svoboda. Takhle jsem se dlouho necítila“ Čekaly jsme na maminku, která si má dceru vyzvednout a já se těšila na reakci, kterou uvidím. Když se obě uviděly, máma nemohla věřit. Dcera byla s mámou tak dojatá, že jejich nálada přeskočila i na mne. Matka „Vy jste mi vrátila dceru, to je ona.““

I když jsem měla pocit, že jsme problém vyřešily, tak přeci jen jsem byla zvědavá, jak se daří dál. Po nějaké době dostávám zprávu „Cítím se skvěle. Mám v sobě mnohem větší jistotu a sebevědomí, než kdy předtím. Hned jak jsme přijely, tak jsem si uklidila pokoj, což dobrovolně moc nedělám. Ještě jednou vám moc děkuji, posunula jste mě dopředu.“

Malý závěr k tomuto příběhu… Napadlo vás, že je možné řešit i takové věci? Předpoklad je takový, že člověk, který má problém s identitou, či se cítí jinak sexuálně orientován, než mu jeho tělo velí a není s tím smířen, tak má tuto možnost, jak to řešit. Přitom každý člověk má individuální příběh a můžou za tím být ještě jiné skutečnosti. Pokud čtete tyto řádky a říkáte si, že máte v okolí člověka, který by měl regresní terapii podstoupit kvůli orientaci, či protože je transgender, uvědomte si, že nemůžete nikoho nutit do změny. Ano dá se říci, že za každým případem by se našel nějaký důvod, proč to dotyčný tak má. To je teorie… praxe je taková, že spousta těchto lidí je v tom spokojených, tak je nenuťme ke změně, protože jsou spokojený. Měnit se dá pouze to, s čím jsme nespokojený….

VZTEKLÝ CHLAPEC, CO SE NEOVLÁDÁ – terapie přes médium

Přichází ke mně maminka chlapce.

„Mám syna, je mu 9 let a máme s ním problém. Nemá rád ženy a dívky, je na ně agresivní. Učitelky ve škole ho nemají rády, neuznává je jako autority. On je vzteklý i na svou sestru, je schopnej vytáhnout i nějakou věc a použít jí k útoku. Děti ve škole ho dráždí, protože je asi baví, jak vystartuje. Bere na to i nějaké léky, máme strach co se bude dít, když to nebudeme řešit. Všechno to začalo, když jsme si do rodiny vzali pěstouna a potřeboval naší péči.“

Navážeme kontakt s chlapcem a říká nám, že nemá rád ty učitelky ve škole, že ho strašně rozčilují. Vysvětlím mu, jakým způsobem mu můžeme pomoci a on řekl, že ano, že to zkusí.

Ptám se ho na situace, kdy byl naštvaný. Vrátil se do jedné, kdy byl ve škole a učili se češtinu. „Spolužák, co sedí za mnou mě popichuje, dělá to schválně. Říkám mu, ať mě nechá, ale nepřestane. Naštvu se a zařvu na něj, ať už mě nechá být. Učitelka mě peskuje, že ruším v hodině, odnesu to jen já a to mě štve. Není to spravedlivý. Já za to nemůžu. Bolí mě BŘICHO.“

Přes další situace, podobného rázu docházíme k té podstatné.

„1920 – Je léto, jsem chlap, jsem starej, je mi asi 30 let jsem v zahradě a děti si tam hrají. Je tam nějaká ženská, mlátí to jedno dítě a to mi vadí. Vadí mi, jak je zlá. Je to kamarádka mojí ženy. Zastávám se toho dítěte, ale křičí i na mne, že mi do toho nic není. Odcházím do hospody, tam piju, cítím se divně (alkohol). Jdu domů, tam je moje žena (dneska sestra) a křičí na mne, že se nemám míchat do výchovy cizích dětí. Cítím se poníženě, ona se naštve a neovládá se, pereme se a bodne mě do břicha, bolí to. VŠECHNY ŽENSKÝ JSOU ZLÝ. Vidím se a jdu pryč.“

Chlapec se cítí mnohem lépe, maminka také, protože mu mohla pomoci. Po nějaké době se dovídám, že nastal obrat o 80%, že už nemá ty vzteklé reakce ani na sestru. Už jsou to běžné roztržky mezi sourozenci.

Strach z hloubky ve vodě

 

„V únoru příštího roku, se chceme jet potápět na Filipíny. Když jsem začala potápěčský kurz, zjistila jsem, že mám jakousi klaustrofobii z hloubky. Vůbec tam nevydržím. Když jsem se potopila se všemi přístroji pod hladinu a měla udělat jeden krok o metr níž, sevřela se mi hruď, je to až panika a musela jsem pryč, nahoru. Pak už jsem z toho měla takový strach, že jsem to znovu nezkoušela. Na té dovolené máme hledat speciální kámen a moc se tam těším.“

Celý příspěvek

Regresní terapie – hlubinná abreaktivní psychoterapie

Regresní terapie je jedna z možností, kterou můžete řešit svoje potíže. Potíže psychického i fyzického rázu. Jedná se o sezení terapeuta s klientem, které může trvat několik hodin. Přitom je klient neustále při vědomí, proto se nejedná o hypnózu a tomu podobné techniky. Tato hlubinná abreaktivní psychoterapie, kterou vymyslel pan Andrej Dragomirecký, nabízí způsob jak jít do minulosti, pomocí přirozené asociační schopnosti, kterou má naše paměť vrozenou. Regresní terapie pracuje s tím, že člověk je nehmotná duše, psychika a hmotné tělo. Celý příspěvek

Nemohu otěhotnět

„Už dva roky se snažím s partnerem otěhotnět. Hned na začátku, jsem měla dva samovolný potraty v raným stádiu. Cítím se neschopně a bezmocně, že nedokážu počít dítě. S manželem jsme podstoupili spoustu vyšetření. Manžel podstoupil spermiogram, já brala všelijaké léky a podporující hormony. Oba jsme dle vyšetření v pořádku, ale i tak nás čeká IVF (inseminace). Pokud toto                nevyjde, tak umělé oplodnění. Mimo jiné                                                                                                   mám několik let asi 4 cm velkou cystu na                                                                                                      vaječníku.“ Celý příspěvek

Regresní terapie a karma

Mívám dotazy, jestli se dá pracovat na sobě ohledně své karmy, kterou máme všichni.

Co to karma vlastně je? Dalo by se obrazně říci, že je to takový zápisník našich skutků uložený ve vesmíru. Není to trest, je to lekce, je to šance k pochopení a vývoji, abychom se zlepšovali. Do karmy se zapisují jak špatné věci, tak dobré skutky. Spousta lidí si myslí, že by se karmy měli bát a chtěli by ji odblokovat a zrušit, aby se jim žilo lépe. Je to, ale pouze nepochopení toho, co se od Vás chce. Celý příspěvek

Mýty a domněnky o regresní terapii

Obavy z manipulace, ztráty kontroly, špatného psychického stavu, jako důsledku terapie.

Toto bývají poměrně časté dotazy lidí, ohledně regresní terapie. Proto vnímám, že je potřeba do této problematiky vnést trochu světla.

Slovo REGRESE, je prostě návrat někam do minulosti, například do minulých životů a pro mnoho lidí stačí, aby si udělali na Hlubinnou Abreaktivní Psychoterapii (dále jen HAP) negativní názor, i když tyto poznatky mají z jiného druhu terapie. Celý příspěvek

Alergie na mouku

Přichází ke mně na regresi klientka a říká. „Jsem alergická na jakoukoliv mouku. Je úplně jedno, co je to za mouku, vadí mi i bezlepková. Nemohu jíst žádné pečivo, nemohu nic co obsahuje mouku. Trpím tím od roku 2007. Tehdy to začalo, když jsem snědla housku a pak se to stupňovalo až tak, že když jsem šla do pekárny, tak jsem se dusila. Dvakrát se mi stalo, že jsem padla dušením do kómatu a museli mi píchnout adrenalinovou injekci, která to zklidnila. Úplně celá oteču v obličeji a dusím se. Někdy mě svědí kůže a vyskáčou mi pupínky. Stalo se to, když jsem chtěla pro rodinu udělat koláč. Vzala jsem si na to roušku, a i přes ní, když jsem přesívala mouku do mísy, tak jsem otekla a dusila se. Mám strach o život.“ Celý příspěvek