Moje první sezení (HAP)
Už od mala jsem se zajímala o věci mezi nebem a zemí, začalo to klasicky vykládáním karet, práci s kyvadlem. Říkala jsem, že „život je bumerang“. Takhle jsem vnímala karmu. Později jsem četla různé knihy o všem možném, sbírala a sušila bylinky, vymýšlela čaje, mastě, tinktury, až jsem došla do bodu, kdy jsem potřebovala a cítila, že mám pomáhat lidem. Oslovovala mě psychologie a různá odvětví, která pocházela z alternativní medicíny. Četla jsem o hypnóze a knihy Raymonda Moodyho, zkoušela na sobě autohypnozu, ale stále jsem cítila nedůvěru k terapii, o kterou jsem se zajímala. Nakonec mi do cesty přišly informace o Hlubinné Abreaktivní Psychoterapii (HAP) a oslovila mě natolik svým průběhem terapie, že jsem se na ni zaměřila a už ní zůstala.
Jak to tak bývá, nejdříve člověk musí pomoci sobě, aby mohl pomoci druhým.
V životě se mi nevedlo vůbec dobře. Pár let jsem se potýkala s hubeností a nevěděla jak přibrat. Pracovala jsem jako uklízečka v domácnostech a začala jsem kolabovat, neměla jsem sílu. Nedařilo se mi ani finančně, neustále jsem se potácela v jakémsi bludném kruhu. Partnerský vztah skomíral a neustále jsem byla protivná i sama sobě. Můj psychický stav se akorát prohluboval a já nevěděla jak z toho ven. Byla jsem nespokojená na všech frontách a dá se říci, že jsem se cítila jako v poutech, která jsem nedokázala sama odemknout.
Své první sezení popíši, protože něco podobného se může dít i vám a možná vám to pomůže porozumět pocitům, které před prvním sezením máte.
Objednala jsem se telefonicky, abych slyšela hlas své příští terapeutky. Byl mi velmi příjemný a nepochybovala jsem, že jsem zvolila správně. Cítila jsem z ní “tah na branku”, a že je schopna mi pomoci. Sezení má proběhnout za týden v neděli. Měla jsem přesně spočítané peníze, abych měla na tři hodiny sezení. Měla jsem radost, že mi peníze budou stačit, když vtom mi zákaznice odřekla úklid. Bylo to tu zase – nemám peníze, jako kdybych cítila, že „něco“ mi chce moje odhodlání překazit. Zapřela jsem se a vyslala někam do prostoru zoufalé přání o peníze na terapii. Nemůže se přece stát, abych tam nešla. A druhý den mi přišel jednorázový úklid a potřebné peníze jsem vydělala. Zbývaly asi tři dny do sezení a ve mně se střídaly pocity strachu a pocity štěstí, že se sebou něco udělám. Terapie jsem se nebála, znala jsem ji docela hodně z internetu, ale bála jsem se toho, co se o sobě dozvím. Hlavním motem bylo, že jsem odmítla žít tak, jako dosud. Soustředila jsem se jen na to a poručila si – „jdu na sezení“. Tuto vlastnost v sobě objevíte, když vám opravdu o něco jde.
Ten den přišel. Nechtělo se mi vstávat, ale instinktivně jsem si nařídila budík na dřív, abych i vyjela dřív. Ujížděly mi spoje, jako by náhody chtěly oddálit sezení, bylo mi špatně fyzicky i psychicky. Když jsem vystoupila na zastávce, ztratila jsem se a šla na opačný konec, nemohla jsem najít ulici, kam mám jít, ptala jsem se lidí. Popsanou cestu na papírku, kterou jsem běžně praktikovala, nějak selhala. Chytrý telefon s mapami ještě nebyl běžný standard. Terapeutka mě vyhlížela z terasy a zavolala na mne, že už mě čeká. Přišla jsem o patnáct minut později. Vadilo mi to, nerada chodím pozdě. Na omluvu se jen usmála. Nejspíš viděla na mně mojí bezradnost a očima mě jen sledovala.
Seděla jsem v křesle pro klienty a vyptávala se mne na různé věci. Byla jsem rozrušená. Cítila jsem tlaky v hlavě a nemohla mluvit, jako by mi někdo zalepil pusu, koktala jsem, byla jsem úplně „mimo“.
Pak mi řekla, abych zavřela oči – a už to jelo: dozvěděla jsem se, že jsem u sebe měla osm duší. Z toho tři byly dušemi malých miminek, které jsem si dobrovolně vzala k sobě, když se nenarodila mámě. Za jedno miminko jsem tancovala až k úrazu. Tyto duše jsme nemusely zpracovávat, rozloučila jsem se s nimi a můj anděl je doprovodil do světla. Další duše jsme zpracovat musely a celkem rychle jsem byla v roce 1700. Dostaly jsme se k události, při které jsem se stala obětí hromadného znásilnění a několik duší to sledovalo. (Některé přitáhlo téma, i když se samy zločinu nezúčastnily.) Procházela jsem tu situaci krok za krokem, několikrát za sebou. Už při tom se mi vyjevovaly souvislosti s mojí současnou situací. Sezení trvalo tři hodiny. V jeho průběhu jsem se začínala postupně cítit lépe, dávná událost na mne přestávala působit, až mi nakonec přišla úplně bezvýznamná. Pamatuji si, jak mne samotnou zaráželo, moje schopnost vybavovování si těch informací. Přišlo mi to neuvěřitelné a myslela jsem si, že si to vymýšlím. Terapeutka to zpozorovala, jako mlčení a řekla mi, ať procházím klidně něco, čemu nevěřím. Poslechla jsem ji, protože fakt je ten, že jsem nebyla schopna to rozlišit v tu danou chvíli. Až po sezení, je člověk schopen to z tohoto pohledu rozebrat a nějak uchopit. Duše jsme odvedly do světla a já měla skvělý pocit – nový start, pochopení a neuvěřitelná úleva. To, co jsme odhalily v minulosti, se vztahovalo k mnoha tématům mého života. Ptala jsem se, jak s tím vším souvisí můj stálý nedostatek peněz? Odpověděla: „Když jste žila s osmi dušemi, žila jste spíše s mrtvými a vy jste byla na pomezí, spíš lehce pod hladinou, proč byste potřebovala peníze…?“ Nakonec jsem se svěřila i s tím, že bych jednou chtěla dělat tuto terapii pro ostatní. Ihned mě s úsměvem nasměrovala k Dominice Pluhařové.
Mohu vřele doporučit, kurzy Dominiky Pluhařové a Františka Cappellariho, jsou dobrou volbou, jak se stát terapeutem. Kurzy hlubinné regresní terapie
Od tohoto sezení se v mém životě začaly odehrávat změny. Cítila jsem se více svobodně, měla jsem pocit určitého milníku, který jsem zvládla a následovalo období, kdy na kurzu jsem poznala zajímavý a příjemný lidi, kteří mě obohacují do dnes.
Dovětek po letech práce s vámi klienty
Každému bych přála takový nový start, nicméně je důležité podotknout po letech praxe, že ne vždy stačí jedno sezení. Já jsem na sobě dále pracovala a pracuji do dnes, protože je neustále na čem pracovat. Mám to jako cestu osobního vývoje. Regresní terapie a v současnosti i konstelace, astrologie, jsou pro mne nástroje, jak se cítit lépe a touha po pochopení souvislostí, jak to „všechno“ funguje mě posouvá na mé cestě. Důležité je i nejen to, že se zbavuji svých potíží, toho co mě nějak tíží, nebo mi vadí, ale díky této spolupráci i s VÁMI klienty získávám širší pohled na spoustu věcí. Nakonec i na společnost jako takovou. Opakovaně se dozvídám, že jsou jevy, které se opakují a není možné je už popřít. Práce, jak na sobě, tak s vámi mi ukazuje, co je nejdůležitější, proč jsme vlastně tady a opakovaně zažíváme různé situace. Celé je to „jen“ o vývoji nás samotných v různých tělech, v různé době, s různými lidmi, i když se neustále vracíme k lidem, s kterými máme něco společného.
Petra Zlatohlávková