Otevírám dveře, abych přivítala svoji další klientku a vidím osmnáctiletou slečnu, obléknutou spíš jako kluka. Vedle ní stojí maminka jako doprovod. Matce vysvětlím, že u sezení být nemůže, že by se dcera nemusela plně svěřit, jak je potřeba a není to úplně bezpečný. Jak zavřu dveře a ptám se zakřiknuté slečny, co jí trápí, říká mi z poznámek, že není schopna si uklidit pokoj, že má deprese, že kouří trávu, má úzkosti a taky mi říká, „Víte, já jsem transgender“. Když jsem slyšela, že kouří občas marihuanu, povzdechla jsem si, protože takové sezení je z 99% neúspěšné, ale působila na mne dobře, přítomně a to, že dorazila na sezení, znamená že to zkusit máme. Vysvětlila mi, že jí to uklidňuje a pomáhá zvládat ty psychický stavy, který má celý dětství.