Otevírám dveře a vidím statného, narovnaného muže, klidné povahy s vřelým úsměvem. Poté co se dozvídám co budeme řešit, se mi těžko věří, že zrovna s tímto problémem zápasí. Je na něm vidět, že seberozvoj mu není cizí a ve vztazích jde do hloubky.

„Uvědomil jsem si, že v mém životě se opakuje stejný vzorec. Poznám ženu, zamiluji se, dělám pro ni vše, aby byla šťastná a nakonec mě odkopne. Nerozumím tomu, co dělám špatně a vnímám to tak, že si mě naváží. Připadám si vlastně využitý. Přijde mi normální, že ženám pomáhám s jejich problémy, o tom je přeci taky vztah. U toho posledního vztahu mi to došlo. K tomu mám dojem, že z něj nejsem úplně venku. Občas jsme v kontaktu, a i když jsem to dal jasně najevo, že se ke mně takhle chovat nebude, tak se občas ozve.“

1.sezení

Přes události v současném životě, kde cítil na hrudi, že si ho ženy neváží, jsme se octli v události ke zpracování.

Je to rok 1820, jsem muž sedící v hospodě a vidím tam ženskou, líbí se mi. Jdeme si spolu zatancovat a smějeme se. Pak si jdu pro pivo a když se ohlédnu, tak už ji nevidím. Od té doby ji mám v hlavě. Všude se ji snažím najít. Chodím pracovat na pole a pak jdu do té hospody, docela chlastám. Tu opilost cítím. Přespávám někde na slámě. Jednoho dne tam je zase zábava a já už jsem trochu pod vlivem. Vidím jí tam přicházet s někým jiným. Cítím vztek a neovládnu se, žárlím. Vůbec tam nepřemýšlím. Pereme se, vezmu židli a mlátím ho, bohužel k smrti. Cítím tady ruce a hlavu. Utíkám pryč, schovávám se, protože mě hledají. Dochází mi to, je mi z toho hrozně a rozhodnu se oběsit. Dávám provaz na strom, visím. Cítím krk, hlavu, hruď pak to vidím ze shora. Odcházím někam nahoru, je tu příjemně. Uvědomuji si, že jsem si to způsobil sám. Poznávám partnerku, je to ona.

Nakonec po několika průchodech si to byl schopen i odpustit.

Závěr: Pochopil jsem tam spoustu věcí, cítím se svobodněji a tak nějak se cítím smířeně.

Nicméně jsme věděli, že bude potřeba pracovat dál.

2.sezení

Bývalá partnerka se zase ozvala a není mi z toho dobře. Chtěl bych se na to podívat. Myslím si, že to nemůže dopadnout jinak, než jako předtím a nebude si mě zase vážit. Chci jít v životě dál.

1592 – Stojím v podhradí a vidím krásnou ženu v bílých šatech, hodně se mi líbí, ona mě nevidí. Uvědomuji si, že je v jiném společenském postavení než já. Jdu do hospody (zase) a říkám to tam chlapům. Smějí se mi, ať na to zapomenu. Snažím se jí najít, ale nenacházím. Pracuji a pak chodím do hospody. (Uvědomuje si určité návyky, které se opakují.) Jednoho dne spatřím kočár a běžím za ním, vidím ji tam, ale nechtěj mě k ní pustit. Odhodí mě a já se cítím hrozně. Je to zase partnerka.

Tady jako terapeut jsem zaregistrovala to „lpění“ a on si to uvědomil taky. Jdeme tedy dál do minulosti, kde to vzniklo.

1300 – Jsem rytíř, jsme v bitvě a prohráváme. Bojuji bok po boku s přáteli, ale musíme ustoupit. Lezeme do nějakého kopce. Všímám si tam ženy, která utíká k nám. Mám potřebu jí zachránit. Dělí nás příkop a nezvládne ho přeskočit. Visí mi za ruku a já ji neudržím. Padá dolů a je mi strašně, zklamal jsem, nedokázal jsem to. Další dny, jsou chlapi v pohodě, prý si to nemám vyčítat, ale já to vnímám, že jsem selhal. Je mi z toho smutno, cítím hodně hruď, tohle si neodpustím. Je to zase ona.

Dalšími průchody se mu ulevilo a nakonec si to odpustil. Pak jsme se vrátili zpět k události, kterou jsme procházeli předtím a pocity „lpění“ tam nebyly. Říká: „ Je to hezká ženská, to jo, ale že bych ji musel mít, to ne. Ulevilo se mi hodně.“

Závěr: Cítím úlevu, je mi příjemně.

Co myslíte, jak to dopadlo v současném životě? Jak se to propsalo do současnosti?

Výsledky to samozřejmě mělo. Přestal cítit vinu a narovnalo se sebevědomí, stal se opravdu mužem, protože už nebyl rytířem co zklamal. Po nějaké době dostávám zpětnou vazbu, že je šťastný a vrátili se k sobě. Prý je úplně jiná… Nabízí se otázka, kdo se vlastně změnil…???