Mám dovoleno sdílet a dělá mi to radost. Klientčin příběh z regrese vlastníma očima patří k příspěvku,
„Nemohu otěhotnět“. Nemohu otěhotnět

Cesta do minulosti
Cestovali jste někdy do minulosti? Ne? Tak se podívejte na můj příběh, který jsem zažila na vlastní kůži.

Je březen 2018. Jsem znavená snahou o miminko, kterému se k nám nechce. přijíždíme do obce poblíž Prahy. Vystupuji z auta a na chvíli se loučím s manželem, který na mě bude čekat než se vrátím zpět. Zvoním na zvonek a otevírá mi sympatická terapeutka, která mě vítá a zve dovnitř. Usazuji se naproti ní na židli a odpovídám na její otázky. Ptá se mě na spoustu věcí ohledně nedařícího se otěhotnění. Říkám jí, že mám také 4cm velkou cystu na vaječníku, která nám příchod miminka zrovna neusnadňuje a že jsem hned v začátku o dvě miminka přišla. Vlastně jsem ani nevěděla, že jsem těhotná. Zjistila jsem to úplnou náhodou z krevních testů. Hned, jak obě těhotenství začala, tak také rychle skončila, aniž bych to postřehla nebo se stihla zaradovat. Jsem z toho už nešťastná…..a proto jsem tady. Na regresní terapii, o které jsem se dozvěděla teprve nedávno. Popravdě tomu nedávám moc velkou váhu, protože i když jsem si o regresi přečetla vše možné, nevím, zda tomu mám úplně věřit. Ale co…zkusit se má vše a kdyby to pomohlo, tak proč ne že….?

Začínáme…

Terapeutka mě vyzve, abych si zavřela oči. Ptá se mě na vše, co „vnitřním zrakem“ vidím a já odpovídám. Postupně procházíme poslední měsíce. Po sérii otázek a odpovědí se najednou dostáváme do roku 1850. Je mi 21 let, sedím ve světnici a šiju. V místnosti je i můj muž. Cítím na hrudi, že ho nemiluji. Rodiče nám domluvili sňatek pro peníze. Svého manžela nenávidím, cítím k němu odpor a je mi z něho zle. Nechci s ním nic mít. Po nějaké době je bohužel náš sňatek naplněn a jsem těhotná, ale nechci být. Dítě, které nosím pod srdcem je jeho a já ho nemám ráda. Ocitám se někde na zábavě ve společnosti lidí a vidím ho. Muže, kterého opravdu miluji, ale nemohu dát svoje city ze strachu najevo. Udržuji s ním tajný poměr, ale musím se rozhodnout kvůli dítěti. Zvolila jsem dítě a milence s těžkým srdcem opouštím. Po čase se mi narodil syn, kterého jsem od začátku nemilovala, ale starala se o něj z povinnosti. Čas běží…můj muž má nejspíš milenku, ale je mi to úplně jedno. Vůbec není doma a na dítě jsem sama. Během jedné hádky mě manžel znásilnil a já jsem opět těhotná. Tentokrát se těhotenství snažím co nejvíc a nejdéle skrývat. Nenávidím muže, nenávidím dítě a hlavně nenávidím sebe, že ty nevinné děti nedokážu milovat tak, jak bych si přála a lituji, že jsem tenkrát neměla odvahu a nešla za tím, koho mám ráda. Rok po druhém porodu potkávám svojí lásku a znovu se do sebe zamilujeme. Jsme spolu tajně. Děti trochu zanedbávám a nechávám je často u své matky, ale jsem aspoň trochu šťastná. Nějakou dobu se s milencem scházíme. Najednou cítím, jak mám strašný strach. Manžel nás našel u nás doma. Křičí na nás a sprostě nadává. Můj milý mě brání a pere se s manželem. Já také křičím a zoufale na to koukám. Manžel ho praštil něčím po hlavě a omráčil. Nyní jde na mě. Cítím nesmírný strach a všechno se ve mě svírá. Několikrát mě uhodí, kope do mě, bolí mě hlava, jsem otupělá, bolí mě strašně záda a je mi zima. (pocity bolesti jsem skutečně cítila). Vůbec o sobě nevím, jsem asi v bezvědomí na podlaze. Cítím zimu a cítím, že tu asi už dlouho nebudu. Nemůžu se hýbat. Asi umírám a mrzí mě, že jsem neměla ráda ty děti. Najednou se cítím zvláštně. Lehce. Vidím se…jo jsem mrtvá, potuluji se chvíli po světě a jsem ještě trochu dezorientovaná. Vidím záři, táhne mě to tam a odcházím do světla. Je mi tu dobře.

Tento příběh s terapeutkou projíždíme několikrát dokola. Po několikátém opakování mě vše přestává bolet, necítím už takový strach a nenávist a je mi lépe. Vzhledem k tomu, že si to situace žádala, terapeutka přivolala ze světla mé děti. Vše jsem jim vnitřním hlasem vysvětlila a hluboce se omluvila, že jsem je neměla ráda. Bylo mi to tak moc líto a chtělo se mi plakat. Děti mi to odpustily a pochopily mě. Cítila jsem najednou nesmírnou úlevu a lehkost. Poté odešly zpět do světla.

Vzhledem k tomu, že šlo vše doposud hladce, zkusíme se ještě podívat na tu cystu. Zkouším si prohlédnout svoje tělo vnitřním zrakem. Nevidím nic zvláštního….až najednou mě zarazí černá šmouha v oblasti pánve. Terapeutka mě použila jako takový telefon a přese mě komunikovala. Je to duše, která je ke mě připoutaná. V minulosti jsme spolu neměly nic společného. Připoutala se, protože se u mě cítí v bezpečí a dobře. Je to žena, která umřela v roce 1985. Po domluvě souhlasila, že odejde do světla.

Terapeutka mě vyzývá, abych otevřela oči a já jí poslechnu. Cítím se jako znovuzrozená….wwwaaaaau!!! Že vám to přijde jako hloupý vymyšlený příběh? Někomu může. Možná bych se tomu smála a nevěřila i já, ale jen kdybych to sama na vlastní kůži necítila a nevnímala ty pocity, které jsem měla. Toto jsem opravdu prožila v minulém životě a díky regresní terapii jsem dokázala svému já odpustit. Už při odchodu z terapie se cítím naprosto famózně a absolutně šokovaná z toho, co jsem zažila. Nastupuji do auta a jedeme domů. Mám energie, že bych složila hromadu uhlí levou zadní a s prstem v nose. Z tohoto zážitku čerpám hodně dlouhou dobu a je mi skvěle.

A proč vám tohle všechno píšu? Týden po regresi jsem šla k lékaři a ten nemohl uvěřit vlastním očím a já také ne. Cysta byla pryč. Nebyla po mí ani památka. Říkal mi vykuleně, že si to pořádně ani nedokáže vysvětlit. Takovou dobu se tam držela a najednou je z ničeho nic pryč. Příběh z regrese jsem si raději nechala pro sebe, aby si neťukal na čelo. Tři týdny po regresi jsem si udělala těhotenský test……❤️❤️❤️ Výsledek teď sladce spinká ve své postýlce.