Cesta do minulosti

Mám dovoleno sdílet a dělá mi to radost. Klientčin příběh z regrese, vlastníma očima, patří k příspěvku,
„Nemohu otěhotnět“.

Cesta do minulosti
Cestovali jste někdy do minulosti? Ne? Tak se podívejte na můj příběh, který jsem zažila na vlastní kůži.

Je březen 2018. Jsem znavená snahou o miminko, kterému se k nám nechce. přijíždíme do obce poblíž Prahy. Vystupuji z auta a na chvíli se loučím s manželem, který na mě bude čekat než se vrátím zpět. Zvoním na zvonek a otevírá mi sympatická terapeutka, která mě vítá a zve dovnitř. Usazuji se naproti ní na židli a odpovídám na její otázky. Ptá se mě na spoustu věcí ohledně nedařícího se otěhotnění. Říkám jí, že mám také 4cm velkou cystu na vaječníku, která nám příchod miminka zrovna neusnadňuje a že jsem hned v začátku o dvě miminka přišla. Vlastně jsem ani nevěděla, že jsem těhotná. Zjistila jsem to úplnou náhodou z krevních testů. Hned, jak obě těhotenství začala, tak také rychle skončila, aniž bych to postřehla nebo se stihla zaradovat. Jsem z toho už nešťastná…..a proto jsem tady. Na regresní terapii, o které jsem se dozvěděla teprve nedávno. Popravdě tomu nedávám moc velkou váhu, protože i když jsem si o regresi přečetla vše možné, nevím, zda tomu mám úplně věřit. Ale co…zkusit se má vše a kdyby to pomohlo, tak proč ne že….?

Začínáme…

Terapeutka mě vyzve, abych si zavřela oči. Ptá se mě na vše, co „vnitřním zrakem“ vidím a já odpovídám. Postupně procházíme poslední měsíce. Po sérii otázek a odpovědí se najednou dostáváme do roku 1850. Je mi 21 let, sedím ve světnici a šiju. V místnosti je i můj muž. Cítím na hrudi, že ho nemiluji. Rodiče nám domluvili sňatek pro peníze. Svého manžela nenávidím, cítím k němu odpor a je mi z něho zle. Nechci s ním nic mít. Po nějaké době je bohužel náš sňatek naplněn a jsem těhotná, ale nechci být. Dítě, které nosím pod srdcem je jeho a já ho nemám ráda. Ocitám se někde na zábavě ve společnosti lidí a vidím ho. Muže, kterého opravdu miluji, ale nemohu dát svoje city ze strachu najevo. Udržuji s ním tajný poměr, ale musím se rozhodnout kvůli dítěti. Zvolila jsem dítě a milence s těžkým srdcem opouštím. Po čase se mi narodil syn, kterého jsem od začátku nemilovala, ale starala se o něj z povinnosti. Čas běží…můj muž má nejspíš milenku, ale je mi to úplně jedno. Vůbec není doma a na dítě jsem sama. Během jedné hádky mě manžel znásilnil a já jsem opět těhotná. Tentokrát se těhotenství snažím co nejvíc a nejdéle skrývat. Nenávidím muže, nenávidím dítě a hlavně nenávidím sebe, že ty nevinné děti nedokážu milovat tak, jak bych si přála a lituji, že jsem tenkrát neměla odvahu a nešla za tím, koho mám ráda. Rok po druhém porodu potkávám svojí lásku a znovu se do sebe zamilujeme. Jsme spolu tajně. Děti trochu zanedbávám a nechávám je často u své matky, ale jsem aspoň trochu šťastná. Nějakou dobu se s milencem scházíme. Najednou cítím, jak mám strašný strach. Manžel nás našel u nás doma. Křičí na nás a sprostě nadává. Můj milý mě brání a pere se s manželem. Já také křičím a zoufale na to koukám. Manžel ho praštil něčím po hlavě a omráčil. Nyní jde na mě. Cítím nesmírný strach a všechno se ve mě svírá. Několikrát mě uhodí, kope do mě, bolí mě hlava, jsem otupělá, bolí mě strašně záda a je mi zima. (pocity bolesti jsem skutečně cítila). Vůbec o sobě nevím, jsem asi v bezvědomí na podlaze. Cítím zimu a cítím, že tu asi už dlouho nebudu. Nemůžu se hýbat. Asi umírám a mrzí mě, že jsem neměla ráda ty děti. Najednou se cítím zvláštně. Lehce. Vidím se…jo jsem mrtvá, potuluji se chvíli po světě a jsem ještě trochu dezorientovaná. Vidím záři, táhne mě to tam a odcházím do světla. Je mi tu dobře.

Tento příběh s terapeutkou projíždíme několikrát dokola. Po několikátém opakování mě vše přestává bolet, necítím už takový strach a nenávist a je mi lépe. Vzhledem k tomu, že si to situace žádala, terapeutka přivolala ze světla mé děti. Vše jsem jim vnitřním hlasem vysvětlila a hluboce se omluvila, že jsem je neměla ráda. Bylo mi to tak moc líto a chtělo se mi plakat. Děti mi to odpustily a pochopily mě. Cítila jsem najednou nesmírnou úlevu a lehkost. Poté odešly zpět do světla.

Vzhledem k tomu, že šlo vše doposud hladce, zkusíme se ještě podívat na tu cystu. Zkouším si prohlédnout svoje tělo vnitřním zrakem. Nevidím nic zvláštního….až najednou mě zarazí černá šmouha v oblasti pánve. Terapeutka mě použila jako takový telefon a přese mě komunikovala. Je to duše, která je ke mě připoutaná. V minulosti jsme spolu neměly nic společného. Připoutala se, protože se u mě cítí v bezpečí a dobře. Je to žena, která umřela v roce 1985. Po domluvě souhlasila, že odejde do světla.

Terapeutka mě vyzývá, abych otevřela oči a já jí poslechnu. Cítím se jako znovuzrozená….wwwaaaaau!!! Že vám to přijde jako hloupý vymyšlený příběh? Někomu může. Možná bych se tomu smála a nevěřila i já, ale jen kdybych to sama na vlastní kůži necítila a nevnímala ty pocity, které jsem měla. Toto jsem opravdu prožila v minulém životě a díky regresní terapii jsem dokázala svému já odpustit. Už při odchodu z terapie se cítím naprosto famózně a absolutně šokovaná z toho, co jsem zažila. Nastupuji do auta a jedeme domů. Mám energie, že bych složila hromadu uhlí levou zadní a s prstem v nose. Z tohoto zážitku čerpám hodně dlouhou dobu a je mi skvěle.

A proč vám tohle všechno píšu? Týden po regresi jsem šla k lékaři a ten nemohl uvěřit vlastním očím a já také ne. Cysta byla pryč. Nebyla po mí ani památka. Říkal mi vykuleně, že si to pořádně ani nedokáže vysvětlit. Takovou dobu se tam držela a najednou je z ničeho nic pryč. Příběh z regrese jsem si raději nechala pro sebe, aby si neťukal na čelo. Tři týdny po regresi jsem si udělala těhotenský test……❤️❤️❤️ Výsledek teď sladce spinká ve své postýlce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *